Zabila jsem ho!

Zabila jsem ho! Po měsíci utrpení jsem se odhodlala a udělala to. Stálo to za to a je mi krásně. Ten jeho pohled už mě nebude víc trápit.

Začalo to, když se objevil v mém bytě. Ani se mě před tím nezeptal, nebo kdyby to aspoň naznačil. Ne, prostě se tam z ničeho nic objevil. Doufala jsem, že brzy odejde, ale když se blížil večer a on spokojeně ležel na gauči, vypadalo to, že se rozhodl u mě zůstat. Nechala jsem ho tedy spát v pokoji a sama se odebrala do ložnice. Snad ho nenapadne jít za mnou, doufala jsem. Nemohla jsem však usnout. Stále jsem musela myslet na to, že on je tam vedle. Děsilo mě to.

Ráno, když jsem spěchala do práce, obsadil koupelnu a odmítal z ní odejít. Křičela jsem na něj, prosila, ale nepomohlo to. Bylo skoro osm, takže nezbývalo nic, než jít do práce. V práci jsem se o něm radši nezmiňovala. Ženské by měly řeči. Když jsem se vrátila domů, vyděsila jsem se. Přestěhoval se do ložnice. Já byla ale tak unavená, že jsem už neměla sílu ho zase přemlouvat, aby šel spát do pokoje, a padla jsem na postel. Potom, co jsem se probudila, vidím, že on leží vedle a zírá na mě. Při představě, že tam byl celou noc, mi přeběhl mráz po zádech. Utekla jsem do práce.

Nechtělo se mi vracet se zpátky tak brzo, a tak jsem šla po práci do kina. Domů jsem přišla kolem půlnoci. Myslela jsem, že už bude spát. Plížila jsem se potichu do ložnice, rozsvítila a on ležel na posteli a civěl na mě. Naštvala jsem se a shodila ho na zem. Šlo to lehce, ani se nebránil. Zůstal ležet vedle postele až do rána. Takhle to chodilo den ode dne a já byla den ode dne zoufalejší. Snažila jsem se být doma co nejméně, abych ho nemusela vidět. Ale v noci, když jsem se vracela domů, vždycky čekal v ložnici a pozoroval mě. Nic netrvá věčně, říkala jsem si, jednou musí odejít.

Dnes ráno jsem zůstala v posteli a prohlížela si ho. To jeho kulaté tělo, chlupaté nohy a ty oči ve mně budily odpor. Musím něco udělat! V práci jsem se svěřila jedné z kolegyň. Chvíli přemýšlela, a pak řekla: „Zab ho.“ Trochu mě to polekalo. Nemůžu ho přeci jen tak zabít!...Ale proč vlastně ne? Už se mě dost natrápil!

Utíkala jsem domů. Nemohla jsem se dočkat, až bude mrtvý. V předsíni jsem se zula, vzala jednu ze svých bot a potichu šla do kuchyně. Byl tam. Vypadalo to, že právě posvačil. Břicho měl nafouklé a na puse mu ulpěly zbytky krve. Naposledy jsem se podívala do jeho očí. Určitě věděl, co chci udělat, ale ani nehlesl. Napřáhla jsem se a vší silou udeřila. Křuplo to. Opatrně jsem nadzdvihla botu a naskytl se mi odporný pohled. Zbyla z něj jen hromádka chlupů, krve a nohou. Podrážka mu rozdrtila kostru. A máš to, šmejde! Mrtvolku jsem zabalila do papíru a spláchla do záchodu.

Maminka mi vždycky vyčítala, že se neumím vzepřít. Měla by určitě radost, kdyby se dozvěděla, jak jsem se dokázala vypořádat s tímhle odporným pavoukem.