Jeden den v Carrefouru

Tak těmito slovy to všechno začalo. Křiklavé nápisy na první straně letáku hypermarketu Carrefour splnily svůj chmurný úkol…

Když jsem v pondělí 3. ledna před půl osmou ráno přijel tramvají číslo 2 směr Modřice na zastávku Ořechovská, nic zvláštního se nedělo. Zatím.

Vyrovnaným krokem jsem sestoupil po několika schodech a na přechodu pro chodce přešel silnici (vyrovnaným- co jiného taky před devítihodinovým zápřahem?). Ještě několik metrů a budu u nadzemního parkoviště vedle Carrefouru.

Přesto, že obchod otevírá až v osm, před vchodech se tísnilo několik lidí. Oprava- mnoho lidí.

Na šatně jsem se převlékl a dlouho chodbou přes dvoje dveře se dostal do nákupní zóny.

Obchod už ale byl plný lidí.

Zaměstnanců, kteří dokupovávali všechno, co si ještě nestačili pro sebe nasyslit ve dnech před očekávaným „výprodejem století“.

V posledních několika dnech, co do domácností dorazil leták z Carrefouru, našel totiž každý „carfurák“ mnoho dávno ztracených příbuzných a známých, kteří dlouhá léta o sobě nedávali nejmenší zprávy a už se začalo uvažovat o jejich eventuelním úmrtí či zbohatnutí, aby tu náhle zavolali a nutně potřebovali „ten vysavač Philips za tisícovku“ či „digitální fotoaparát Olympus za 1990,-“

Během půlhodiny, co zbývala do otevření, jsem spolu ještě s několika dalšími brigádníky plnil zadané úkoly a na paleťácích převážel jakési zboží.

Těsně před osmou jsem byl nanavigován na „cetrálku“ čili centrální (nejširší) uličku hypermarketu přesně naproti jednomu ze vchodů, kde bylo několik řad „našeho“ elektrozboží.

Úkol zadaný vedoucím oddělení zněl jasně- ať se děje cokoliv, za žádnou cenu, své místo neopustit.

S úderem osmé jsem už jen viděl, jak se napravo ode mne otevřely veliké rolety oddělující prostor obchodu od zbylých částí hypermarketu.

Někde za nimi asi hořelo, protože se k nám začali hnát lidi. Běžet!! Jako kompars ve filmu.

Během deseti vteřin jsem byl obklopen zákazníky ze všech stran.

Umíte si představit průměrnou uličku v průměrném hypermarketu? Když jsou v ní tři lidé s nákupními vozíky, těžko se dá snadno projet. A když je tam těch lidí dvacet? A když jich tam byla stovka?!! A uliček několik desítek, to máme…. Brrrr.

Strhl se zmatek. Každý se na něco ptal, lidé se strkali a nákupní vozíky do sebe narážely.

Ostatní prodavači výrazně zbledli.

Najednou jsem se ocitl na kraji uličky vedle regálu s hračkami. Vedle mne stál náš šéf a pleš se mu leskla potem. Křečovitě se snažil usmívat.

A  já, naprosto stydlivý člověk, co když v restauraci by se měl zeptat, zda mu obsluha může přepnout televizi na fotbal, raději počká, až to místo něj napadne někoho jiného (…) - uprostřed davu zákazníků. Pro zvýraznění postu „prodavač“ oblečený v bílé tričko fungující pro rozvášněné „slevychtivce“ jako onen pověstný červený hadr v aréně.

Nastala paradoxní situace- lidé by se nejraději porvali o to, kdo bude moci dříve zaplatit.

K pokladnám ale nemohl nikdo, vše bylo totiž totálně ucpané a od východu se stále hrnuli noví zákazníci.

Brzy se začaly tvořit zácpy z odložených vozíků. Některé byly prázdné, v jiných „brečely“ opuštěné drobnosti a viděl jsem i jeden s dítětem. Taky zřejmě opuštěným.

Kolem nás se začala kupit halda věcí z jiných oddělení. Lidé si stihli koupit třeba tu lacinou lampičku a pak narazili na přesně tu pračku, co chtěli. Milou lampičku nenápadně odložili někam stranou a už rvali do vozíku indesitku..

Myslíte, že se vás někdo nemůže během jedné minuty šestkrát zeptat na jednu stejnou věc? Omyl, může!

„Ten kombinovaný sporák, ten za dvatisícedevětsetdevadesát, ten ještě máte?“

„Ten plynový sporák, tu MORU, to v té akci za tři, kde je?“

Prý byl, ale já nikoho ani jeden z nich odvážet neviděl. Během dvou hodin  se mezi námi prodavači roznesla fáma, že ten superlevný nádherný a praktický plynový sporák s elektrickou troubou zn. MORA byl jen ve třech kusech a ani zaprášit se po něm nestačilo, byl po pěti minutách pryč.

Tři sporáky za tři tisíce, to se ale dobře pamatovalo.

Začal jsem se bavit- „jo vymyslíte ten kombinovaný…  tak to vůbec,  ten byl hned pryč, byly jen tři a během několika minut zmizely.“

„Pane, můžu se vás jenom zeptat?“ dýchnul mi do tváře muž, jehož zubnímu kartáčku už jistě stářím vypadaly všechny štětiny, a mával přitom tím propadeným letákem se slevami století.

 „Ty kamna, na ten plyn, kde to najdu?“

Neni, bylo, už nebude.

Není, bylo, nebude.

„Kde najdu ty rotopedy?“ ptalo se mě za ten den asi padesát lidí. Ze začátku jsem je posílal „někam tam“ (a protože jsem nevěděl kde by mohly být, raději jsem ani směr neukazoval). Později  se zjistilo, že rotopedy jsou kousek od nás. Omyl, byly. Nejlevnější za 750 už nebyly a ty dražší za patnáct stovek nikdo nechtěl. Později už nebyly ani ty za patnáct stovek, ale lidi se ptali dál, a tak nám přibyla další na magnetofon nahraná větička: „Rotopedy támhle, ale ty z AKCE už nejsou! Prosim.“

Třemi nejžádanějšími výrobky seřazenými dle počtu dotazů za první den výprodeje se v oddělení elektra staly:

Multifunkční kombinovaný sporák Classic KS 2450.10C2 za 2990,-

Magnetický rotoped „PC měří scan, čas, rychlost, vzdálenost, kalorie, nosnost 100 kg“ za 690,-

Bezdrátová elektronická meteorologická stanice za 299,-

Nutno dodat, že sporák, pokud vůbec byl, zmizel hned, a rotopedy a meteostanice do našeho oddělení vůbec nepatřily.

Ale lidem to bylo stejně jedno, ptali se mě na kuchyňské poličky i na obaly lyží a čekali, že nejmíň od každého jedno mám určitě někde zašité mezi ledničkami a domácími kiny (těmi drahými, co nikdo nechtěl).

Až do pondělí jsem si uměl představit nákupní vozík naložený rohlíky, banány či třeba jogurty.

Teďka už vím, jak vypadá ten samý nákupní vozík, naložený širokánskou pračkou, co se tam v žádném případě nemůže vejít. Osobně jsem jich tam na požádání zákazníků několik narval.

„To vám spadne, když chvilku počkáte, odvezeme vám to na paletě až k autu“ – „Nespadne, nemám čas, jen to tam dejte!“

Dal jsem.

Taky co zbývalo, náš zákazník, náš…

Jednomu pánovi se mi za půl hodiny nepodařilo vysvětlit, že když stejně jako kdysi Šimek v legendární tramvaji stojím na jedné noze a ještě k tomu na cizí, nejsem schopen mu sehnat nikoho s paleťákem a zajistit mu pohodový průjezd k pokladně. Nakonec mi ještě vynadal, že pračka, co si on vybral, je odřená a že si bude stěžovat,

Ať si, já jsem jenom brigádník.

Lidé si kradli navzájem zboží z vozíků, málem se poprali o pračku, sprostě nám nadávali, strkali do sebe a hulákali. Kvůli slevám zapomněli na slušnost.

Čekáte-li onu pověstnou pointu, tož nedočkáte se. V pondělí třetího ledna jsem ztratil o lidstvu poslední zbytky iluzí, co mi do té doby ještě zbyly.

Carrefour, ten je levnější!