jeden filmový záběr ze života

Teď živě vstup, ticho za kamerou:

kamery nosaté, kamery

ušaté      divně se ptají:

kdopak tě nanosil

čí voli vypili

kteří páni

veselí kumpáni

sežrali, sežrali tě?

a ty odpovíš, že pchá

já nic, já muzikant

já plachá, přeplachá

že dávno, pradávno

na krchově pospolu

ve sporu i v lásce

 jsme zakopáni

a že dříve to byl věčně

čenich vnořený

v nějaké slávě

dnes brčko k dýchání

není už k sehnání

topím se, páni, topím

když jak na jatka

 po částech honím

louhovat v lázni

brzlík a krejzlík

ledvinky    osrdí

jakobych pořád doufala

v barvotiskový zázrak

a vzadu plakali

že ten pach nejde smejt

mejdlíčkem z vlaku

který jede

bez cílové zastávky

tak dlouhý

předlouhý