Bára

Žila byla jednou jedna malá holčička, která byla uplně blbá. Jmenovala se Bára. Ona vlastně nebyla až tak úplně blbá, byla jen jiná, což ostatní nechápali, a nebyla vlastně ani tak malá, ale to se tak říká.

Bára neměla žádné kamarády. Nikdo se s ní nechtěl bavit, protože byla tak jiná. Každý si prostě řekl: "Ta je úplně blbá!" a šel pryč. A tak se Bára rozhodla, že se zabije.

Nevěděla moc, jak na to. Nad jejím městem ale leží veliká přehrada, tak si myslela, že by se mohla třeba pokusit utopit. Zapomněla však, že je výborná plavkyně. Přehrada je sice rozlehlá asi jako čtyři fotbalová hřiště, ale ať plavala, jak dlouho chtěla, nemohla se unavit. Dokonce ani křeče nepřicházely! Když to brala po dvaadvacáte napříč, vůbec jí to už nebavilo. Vylezla proto z vody a odešla. Takhle by to teda nešlo.

Doma si ještě vlezla do vany. Né, že by jí chyběla voda, to ani náhodou, ale ta přehrada nebyla zrovna nejčistčí a Bára nechtěla jít spát špinavá. A jak tak leží v té vaně a uvažuje nad svým zbabraným životem, uvědomí si, že hledí na lékárničku. To je nápad! Pomyslí si, a v příští chvíli už polyká všechny prášky na spaní a proti bolesti a depresím, co jen najde. Spolyká dokonce i jedny, o kterých si není jistá, co to je, ale dost dobře by to mohl být jed na krysy. A aby podpořila účinek prášků, zapije to flaškou becherovky. Jak naivní to bylo si uvědomí až ve chvíli, kdy neví, jestli má na záchodě sedět, nebo ho objímat. Nejen, že to s tím pitím přehnala tak, že skoro okamžitě začala zvracet, ale ty prášky, co měly být jed na krysy nebyl jed na krysy ale velmi účiné projímadlo.

Po tomhle dalším neúspěšném pokusu se zabít neměla už ani sílu zemřít. Jakmile polevily příznaky druhého pokusu o sebevraždu padla do postele a prospala v kuse nějakých třicet hodin.

Probudila se plná síly a nových nápadů. Ve spánku si vzpomněla, že v lékárničce viděla staré žiletky. Jo, jasně, už rezavěly, ale taková otrava krve přece taky není sranda. Vrátila se proto do koupelny a vzala si jednu žiletku. Chvíli ji pozorovala a pak si jí přejela po zápěstí. A znova a znova. Několikrát udělala vodorovný řez, ale krvi se nějak nechtělo začít tryskat. Ve svém zoufalství si neuvědomila, že se má řezat mírně do kopce. Navíc to docela bolelo a ona minule spolykala všechny prášky proti bolesti. Proto si zápěstí ovázala a vyprdla se na to. Chtěla zemřít bezbolestně.

A v tu chvíli si to uvědomila. Už věděla, kde se zaručeně zabije. Za městem, kousek od té přehrady, kde uskutečnila svůj první pokus byla skála vysoká asi čtyřicet metrů. Říká se jí Romantický posed, ale taky Sebevražedná. Vydala se teda tam. Cestou si natrhala kytky, které si dala do vlasů i do výstřihu. Už se hrozně těšila, až bude ležet v rakvi a všichni ji budou oplakávat a říkat, jaká to byla skvělá holka. Když vyšla až nahoru, zrovna zapadalo slunce. Někdo tam už stál a díval se na tu krásu. trochu ji to otrávilo, ale řekla si, že prostě chvíli počká, než to odejde. Ta osoba tam ale stála hrozně dlouho Báru to pomalu přetávalo bavit. Přistoupila teda k tomu a uviděla, že je to celkem pěkný kluk. Vlastně hrozně pěkný kluk, uvědomila si, až se skoro zastyděla za svou tvář a za to, jak na něj hledí jako na svatý obrázek. Kluk si jí už taky všimnul. Jeho oči byly strašně smutné.

"Co tady děláš?" zeptal se a v jeho hlase chyběly jekékoli emoce.

"Přišla jsem se zabít. A co tady děláš ty?"  optala se konverzačním hlasem Bára.

"Tak to je zajímavý. Já se totiž taky přišel zabít." řekl neznámý teď už i s jakýmsi citem v hlase.

"Prosim tě, proč zrovna tak pěkný kluk jako ty by se měl chtít zabít. Ne, počkej, nech mě hádat. Opustila tě holka a tys to neunes, tak sis řek, že se demonstrativně zabiješ, aby měla navždy výčitky svědomí, že jo?"

"Ne, to zrovna ne. Včera za mnou přišla moje máma, že se rozhodla zbalit mýho nejlepšího kámoše, který je mimichodem mladší než já a opustit kvůli němu tátu. Tomu to ale zas tak moc nevadí, protože před časem zjistil, že je na chlapečky a tak, když nemá žádnýho po ruce, ulevuje si na mě. Proč seš tu ty?"

Tohle zdělení Bárou trochu otřáslo. Ale protože fak jen trochu, nedala to na sobě moc znát.

 "No, mě sice taky neopustil kluk, a ani moje matka nechce zbalit mýho nej kámoše a můj otec není na chlapečky, takže si na mě neulevuje, ale všichni, i celá moje rodina, si o mě mysli, že jsem úplně blbá. Tak jsem se rozhodla demonstrativně se odstranit, aby si alespoň nad mým hrobem řekli, že jsem tak blbá nebyla."

Tohle kluka zaujalo. Díval se na tu holku s kytkama ve vlasech a najednou mu jí bylo strašlivě líto. A litoval taky sebe a litoval i všechny kolem, i když kolem nikdo nebyl. Přesto je všechny litoval. Usmál se na ni a řekl.

"Já si nemyslím, že jsi úplně blbá. Jsi jen jiná a mě se to líbí."a objal ji.

To Bára nečekala. Nikdy nad tím takhle nauvažovala. Třeba jsou vážně blbí všichní okolo ní, když ještě nepřišli na to, že není blbá, ale jen jiná. Přitiskla se k tomu klukovi co nejpevněji mohla a doufala, že má pravdu.

"Já jsem Adam a těší mě, že tě poznávám." jeho hlas teď byl zabarven nejhezčim citem.

"Bára a taky jsem ráda, že jsem se tu potkali."

Usmáli se na sebe a odešli. A od té doby nikdo o Báře neříká, že je blbá, protože Adam dělá karate a je na takové řeči o své holce dost alergický.