Z našich postelí

Vím, s kým spím.

Poslouchal jsem velice dobrou historku.

Holka byla trochu hysterická, ale dokázala si mistrně rozčesat vlasy po divoké souloži.

Tyto kvality člověk ocení zvláště v neuklizeném pokoji.

Ležím sám v posteli, nemůžu vstát, ač slyším otevírání skříní, chroupání popcornu a elektrizující statiku vlněného svetříku. Úplně jí vidím, jak si čistí svůj svůdný úsměv mým  kartáčkem, aby se mohla smát na prvního revizora, který jí vstoupí do tramvaje. Pak si určitě navléká tu krátkou bundičku. Venku si musí zahřát své ztopořené bradavky, to je jasné. Už aby byla pryč. Morální kocovina je sžírající prevít. Leze jako červ někde pod pravou ledvinou, pak se náhle obrátí a předivem obtáčí srdeční chlopeň. Kouše a roluje jako lavina. To je to pražské kvasnicové pivo.

Stáčejí ho do nevypláchnutých půllitrů a člověku je potom zle. Je mi tak zle, že přestává věřit v Boha. Možná ty sufražetky mají pravdu. Alkohol. Člověk ve svém životě dělá takové banality. Když to ale vezmu z jiného konce, koneckonců co se tu nic moc dělat nedá. Hřích je koření života, snad jen díky tomu se tu dá dýchat. Čas by se rozplynul v jemnou buničinu puritánského pochlebnictví. Nevěděl bych ani, kolikátého (kolikáté) máme. Tfuj, kecám, ani včera jsem to nevěděl. Už aby konečně vypadla. Jdi! Padej! Napínám uši jako nějakej morčák, abych zaregistroval bouchnutí dveří. Bouchni…sakra…..bouchni…..

…………………..

…….

…

.

Vstal jsem kolem půl páté. Na stole voněla bramboračka.