Má cenu plácat papírový parníky?

 Deprese byl pěknej sráč. Jen tak chodil po ulicích a na všechny se mile usmíval. Probudil se, právě když  jubilejně první mozeček na světě schopej vnímat zatim jen ty nejprimitivnější emoce začal bejt pomalu kvalifikovanej soustředit se na to, jak zachází slunce a šíří se tma. Už tenkrát si nějakej plaz podobnej leguánovi pomyslel, jak zkurvenej den to právě skončil.

A Deprese u toho byl. Jenže naplno se to všechno rozjelo až v první době ledový, kdy palidi museli zalízt do černejch jeskyň a sledovat strašidelnou hru světlo&stín na její stěně. Možná taky proto začali čmárat po zdech, aby nebyli nucený se tolik soustředit na nepochopitelný abstrakce promítaný na studenej kámen. A někdy v tomhle potemnělym čase pravděpodobně vznikl prašivej základ dnešní filozofie. Ale Deprese se mezitím vyvinul. Chodil teď solidně voháknutej a jeho společenskýmu chování by se dal vytknout tak maximálně jízlivej úsměv schovanej kdesi na sítnici očí, kterou stejně nikdy nikdo neviděl.

  Občas se i vyspal, když ho zrovna práce srala, ale jinak ho život nakonec docela bavil. A jak by taky ne, jen tak lusknout prstama a podělat někomu den a možná i život je v podstatě daleko zábavnější, než třeba pětkrát tejdně srovnávat daňový přiznání na anonymnim berňáku a v pátek večer si chodit vychlastat mozek jinak zabředlej do byrokratickejch kolonek barevně nesladěnejch papírů. Vlastně byl v konstantní euforii. Jako jedinej totiž za těch pár tisíc let zjistil, že člověk může bejt šťastnej, jen když svoje hovna začne házet na ty ostatní.

?Bože, ty seš tak neuvěřitelně nádherná??

?Stejně ti jde jenom o sex!?

?Proč si to myslíš??

?Nevím, pořád se spolu jen válíme v posteli a víc nic.?

?Chceš, abych tě líbal i na veřejnosti??

?Ne a nech toho. Moc dobře víš, že takhle to nemyslim. Mám akorát pocit, že potřebuješ jenom uspokojit ty svoje potřeby a pak vždycky zmizíš.?

?Kdybych potřeboval jenom uspokojit svoje potřeby, tak si doma vesele onanuju a nejsem tady s tebou.?

?Myslím, že bych si moc přála tě někdy vidět onanovat smutně.?

  Deprese se posadil na lavičku polepenou stovkou potrhanejch reklamních plakátů a zadíval se do davu. Vyhlížel oběť. Všude samý kravaťáci, ale s těma už měl zkušenost, ty byly totálně bez nápadu, nulová invence. Rozhlížel se dál a skelnej zrak padl na už vcelku načatýho třicátníka, kterej se šinul na vozejku přeplněnym Václavákem. Ideální místo i čas, pomyslel si Deprese. Invalidi, to je tabu,  nedotknutelný lidi, paráda. Pohodil trochu vlasama a jemně rozzářil svůj úsměv. Uondanej vozejčkář se zastavil.

 ?Kurva co na mě tak všichni čuměj, co čuměj?!?

 A pak přišla inspirace. Podíval se na malou páčku řídící veškerej chod kriplkáry a surově trhnul. Vozejk zabral a šílenou rychlostí začal polykat okolní svět periferního vidění. Z božsky skvělé jízdy se ozýval jen nepříčetný smích, který se po chvíli vzdálil za roh a napral to čelně do protijedoucí tramvaje.

Panta rhei.

  Lavina zase začala, mobilní kripl to měl za sebou, ale řidič tramvaje, stejně jako banda čumilů postávajících okolo, se z toho jen tak nevyhrabou. Aspoň nějaká, i když směšná solidarita totiž mezi lidma byla vždycky. Deprese vstal z lavičky a s pocitem fajnovýho začátku dne sešel do vestibulu metra Můstek.

Dvě polonahý postavy se právě docachtaly v bezejmenym rybníku a rychle se oblíkaj.

?Sakra, sem z toho sportu pěkně zdegenerovanej, pokaždý když jedu na kole, tak mě děsně začnou bolet záda. A teď před sebou ještě máme ten krpál..?

?Tak si puč moje kolo, to tvoje je už pěkně starý a nemá ani přehazovačku.?

?Díky, ale to je v pohodě.?

?Počkej, a proč? Tak bolí tě to nebo ne??

?Jo, bolí, ale nechci jet na tvym kole.?

?A proč jako??

?Protože je růžový.?

?To si děláš srandu? A co je na tom špatnýho??

?Protože je to holčičí barva, vypadal bych zženštěle. Aby metr devadesát vysokej kluk jel na růžovym kole mi přijde směšný. Někdo by si třeba moh myslet, že sem i teplej..?

?Cože? To má bejt nějakej vtip? Jak směšný? Máš něco proti holkám, to ti jako přijdou nějak méněcenný?!?

?Ne, akorát nechci jet na růžovym kole, to je celý.?

?Jo, protože seš zasranej šovinista! Běž do hajzlu!?

  Deprese měl spoustu holek. Problém byl, že žádná nebyla úplně přesně to co hledal. Když nosíte koženou bundu a černý brejle a občas se tim správnym pohledem zadívate na nějakej silnější stroj (a to nemusí bejt ani motorka, stačí jen trochu výkonnější kuchyňskej mixér), existuje typ žen, kterej se vám ihned pověsej za krk. Bohužel je to ale ten typ, kterej na vás při sexu křičí ?Vraž mi ho tam? nebo ?Píchej mě?, ale nikdy a to opravdu nikdy, vás nezatahá jemně za vlasy a nezašeptá vám do ucha tím nejsvůdnějším tónem vychutnávaje každou slabiku: ?Sundej si kalhoty, ať ti můžu naplácat?.

  Deprese věděl, že to je možná trochu neobvyklý, ale na druhou stranu si poslední dobou stěžoval přecejen trochu míň a jako zavilej fanda ženský emancipace nakonec i sám musel uznat, že ještě pár desítek let dozadu si takhle užívat nebylo možný téměř vůbec.

?Sem Anděl.?, řek ten pošahanej týpek s kudlou v ruce, ?tak nebuď blbej a neposer si to. Seš na nejlepší cestě do nebe.?

Chvíli na to se houpal na závěsu blikotající lampy. Deprese oceňoval překvapení, ale je jasný, že když vás chce někdo zabít nožem, nebude ani dostatečně nápaditej na to, aby si aspoň vymyslel nějakou nekonvenční smrt.

  ?Palach nebyl blbej?, pomyslel si Deprese, ?upálit se taky není zrovna nic novýho, ale uprostřed náměstí a tak, aby si to lidi pamatovali, to už celkem beru?.

Bylo nad slunce jasný, že to jediný, co Deprese fakt nesnášel, byl zatuchlej styl městskýho stereotypu, kde se každej druhej moula jenom naládoval práškama a všichni z toho měli akorát obrovskou nudu.

A nuda, to je smrt.