Jak jsme jeli do Švýcarska

Seděli jsme pohodlně v prostorném autě a uháněli, za spokojeného broukání motoru, prosluněnou krajinou, nejkratší cestou k Jablkům.

Samozřejmě by pro čtenáře bylo zajímavější, kdyby se například dozvěděl, že jsme se od vytyčeného směru jízdy odchýlili hned na první odbočce za Prahou, cestou poslouchali namísto melodické hudby jen vytí vlků a hekání stěsnaných pasažérů, že prakticky každá naše zastávka věstila pro tamní populaci dost závažný problém, namátkou třeba faktem, že si Pišta Hufnágl na benzínce firmy Agip, před natřískaným autobusem šokovaných finských hokejových fanoušků, vystoupivše z auta a slastně se protahujíce, zvesela připálil cigaretu značky Marlboro a s pohledem milovníka života, poslal zapálenou sirku po větru…ale to je spíše než reportáž z romantického víkendu v lůně přírody, jak z německého krimifilmu. Také by se dalo napsat, že se nám několikrát úspěšně podařilo minout správnou odbočku na Rumburk a poté, co si těsně před námi rakouský turista položil motorku na svou levou nohu a Pišta se v zápalu vyprávění přiznal ke svému milostnému úletu, z čehož, jak byste si jistě dokázali živě představit, neměla pražádnou radost jeho žena Kateřina, projevila se plná síla čtyřiceti piv a nějakých drobných tvrdého v kufru natolik, že se auto zhouplo v estetickém výmolu a radostně upustilo výfuk. Po chvíli pokuřování a několika větách o počasí, bychom mohli logickou dedukcí dojít k názoru, že auto může jet i bez výfuku a pokračovat v cestě. Také by se dal příběh okořenit příhodou o docházejícím benzínu, ale to je tak otřepané, že by se o ní mohl rozepsat snad jen začátečník.

Ani historky o zkratkách, které celou cestu ještě značně prodlouží, zřejmě nejsou tím pravím kořením. Snad jen, pokud by ta zkratka, ještě ke všemu, vedla, ačkoli by bylo všude jaro v plném proudu, přes několikametrové sněhové závěje, které řidič, jedoucí na sjetých letních pneumatikách poměrně zdařile zvládal až do chvíle, než se proti němu objevila přesila aut, jedoucích opačným směrem. Zmiňovat zde hádku o to, zdali tlačit dopředu, či dozadu, bych však jakožto humornou zápletku považoval za trapné.

K Jablkům jsme tedy dojeli v plánovaném čase, svěží a čistí. Už na začátku vesnice nás vítal zbytek výpravy, jež dorazil o dva dny dříve, rozvěšenými transparenty, chlebem a solí.

Ano, jistě by bylo zajímavější, kdyby se po půlhodinovém bloudění po ztichlé večerní vsi hlavní hrdinové rozhodli využít služeb mobilních operátorů, avšak záhy zjistili, že žádný není ochoten dodat potřebné množství signálu, a že ve chvíli, kdy se potřebný signál podařilo dohledat, zjistilo se, že nikdo z druhé skupiny, jež dorazila o dva dny dříve, již není dostupný. Že se členové výpravy dožadovali u místních obyvatel o informace k cestě do jakési chalupy, jejímž majitelem byl jistojistě majitel jména, jež vyšlo Pištovi šikovným přesmyknutím písmen jakéhosi nicku z Písmáka, a že namísto chlebem a solí, byli jsme uvítáni holí a museli si místo vody dát vodku na uklidnění…ale proč tak nemístně lhát, když se jedná o reportáž.

Zasedli jsme k dubovému stolu v příjemně vytopené roubence s tekoucí vodou a splachovacím WC. Na začátek probrali něco osobních zážitků a zbytek večera poklidně zpívali národní písně v doprovodu střízlivého, virtuozitou se pyšnícího kytaristy Jika, který znal všechny písně táborových ohňů a dokázal je zahrát bez škobrtnutí od začátku do konce.

Vím, možná mé vyprávění působí nezáživně, ale k čemu vymýšlet nepravdivé křečovité historky o hromadách zahnívajícího nádobí na stolech a neméně velkých, už zahnilých, hromadách jiného materiálu v dřevěné boudě za chatou a Pozorovatelově zálibě v jejich dokumentaci na digitální fotoaparát značky Sony a následnému chlubení se dokonalou kompozicí (pro zpestření by se dalo ještě dodat, že u večeře). O cestách za pitnou vodou přes sedmero hor a sedmero řek, o kazeťáku, který by udělal lépe, kdyby nikdy nebyl vyroben, o večerní procházce lavinovým polem, z níž se vrátilo pět sněhuláků, jimž se podařilo roztát až díky šedesátiprocentní slivovici, kterou duchaplný řidič vždy vozil s sebou, aby s její pomocí rozvazoval jazyky zarputilých domorodců, kteří se rozhodli, že se s pražskou značkou prostě bavit nebudou.

Jistě by se dala vymyslet spousta zápletek udavších se v průběhu následného večera. Třeba takové klišoidní akce, jako stavění vajglového sněhuláka, Pozorovatelova náhodná záměna láhve Cocacoly s lahví slivovice, omlouvaná zarputilým abstinentem neočekávanou střevní potíží, Petulin tanec okolo vlastní osy v blízkosti rozpálených kamen, Jablkovo ukazování směrem, kterým se dá odejít do peřin, jež skončilo popálením drtivé většiny jeho končetin, Pavlin zpěv provozovaný pouze v naprosté opilosti, Pomíjivina marná snaha spřátelit se s kytarou, Zborova marná snaha spřátelit se s vlkem, jež skončila odkousnutím paže hned u ramene, Slůníččí marná snaha spřátelit se s Tramínem Bílým, Pozorovatelova marná snaha spřátelit se s nejmladší písmačkou a konečně Jablkova nemarná snaha spřátelit se se Sk8girl, která zřejmě způsobila, že nejmladší písmačka přestala býti nejmladší písmačkou. Zde by se dala zmínit ještě jedna snaha o spřátelení, která též skončila úspěchem, a to snaha Pišty Hufnágla spřátelit se se čtyřiceti lahvemi Staropramenu. Ano, vskutku nic z toho se nestalo.

Jakmile padla desátá hodina, Jiko zabalil kytaru, dopily se poslední džusy a s přáním dobré noci jsme se po nezbytné hygieně poklidně rozešli do svých pokojů.

Vskutku by bylo krajně neslušné sem psát, že si někteří účastníci zájezdu odchod do peřin nepamatují, a nepamatují si ani to, že se poslední tři hodiny před ním buďto váleli jeden po druhém, nebo se snažili navodit atmosféru karibské rytmické skupiny bušením do stolu a všeho, co na něm spočívalo, případně se pokoušeli lapit do dutiny ústní volně letící oříšek – burák.

Ráno nás vzbudily šimrající sluneční paprsky. Se zdravou barvou, způsobenou vydatným spánkem a zdravým horským vzduchem, jsme zasedli ke společné míse s Cornflakesy a mlékem a v družné debatě o náležitostech pravopisu setrvali až do oběda, po kterém jsme se vydali na krátkou zdravotní procházku po okolí, při které se nepřihodilo nic neobvyklého, což jistě není zrovna akční sled událostí, ale přeci si nebudu vymýšlet, že mě v 11.30 vzbudil zvuk sněhu dopadajícího na plechovou střechu, to jak se Jiko s Jablkůmem pokoušeli přehodit chatu vajglovým sněhulákem, přičemž jsem dohledal všechny své svršky a při cestě za čerstvým ovzduším potkal u venkovních dveří o Pištu s lahváčem, ranní Marlborou, vlkem po levé noze a vlkovi ne nepodobnou Pomíjivou po noze pravé. Klidně bych mohl také napsat, že poté, co se mi podařilo otevřít i druhé oko, spatřil jsem Jika, kterak si staví ze statné borovice opěrky na nohy, zatímco se Pozorovatel prohání na inlineových bruslích po štěrkové cestě a víří prach, který mi usedá na chléb s uherákem. Zde už není snad ani potřeba podtrhovat atmosféru dřevorubci, kácejícími na druhé straně rozvodněného potoka staledé duby pomocí motorové pily. Ani vycházku, myslím, není nutné spestřovat rádobyvtipnými poznatkami typu, že z pěti avizovaných kilometrů se nakonec vyklubalo kilometrů patnáct, že nalehko odění výletníci počali umrzat hned v první soutěsce, že padaly návrhy na rozdělání ohně a upečení vlka, že se ztrativší se Jiko nakonec objevil s úsměvem pětiletého dítěte a radostně nám sděloval, že byl jednou rukou v Německu, přičemž i zbylí členové výpravy projevili přání podívat se do Německa a při jeho neoficiální návštěvě jej řádně znečistili. Pro efekt by se dala vymyslet i historka o odbočce na skalnatý výběžek, kde každý krok vedle znamenal jistou smrt, přičemž největší hrůzu vzbuzovala pohled na Pištu, jenž se odmítal přidržovat řetězů z důvodu obsazenosti levé ruky hořící Marlborou a pravé ruky otevřeným Staropramenem. Rozepisovat se o hře na babu by byla též začátečnická chyba, neb při hře na babu se nic zajímavého nemůže stát, snad jen pokud by se hry na babu účastnil i vlk a pokud by Jiko dal babu nic netušícímu náhodnému kolemjdoucímu, jež si vytřeštěnou babu odnesl s sebou domů. Dále by se dal použít i motiv návštěvy pohostinského zařízení a následné cesty domů, ale o tom bylo už napsáno tolik, že prakticky každá taková příhoda působí dojmem převzatosti. Proto se nebudu zmiňovat o žádné atmosféře venkovské hospody, ani o plnoštíhlé číšnici a jejích šedých hostech, kteří jsou vlastně všude stejní. Není třeba rozmělňovat příběh ani oblíbeným tématem ztráty jednoho člena, jímž by mohl být namátkou třeba Pišta Hufnágl, který by se mohl třeba zamknout třeba na sociálním zařízení a například nenápadně zalomit klíč v zámku, přičemž by se ho zbytek výpravy třeba mohl snažit vyprostit z budky třeba dříve, než se její objem naplní natolik, že by se hrdina mohl třeba doslova utopit ve svých vlastních třeba myšlenkách.

Z výletu jsme přišli ještě za světla, šťastní a plní zážitků z úchvatných přírodních scenérií a po vydatné večeři zamířili skvěle technicky vybaveným automobilem nejkratší cestou k domovu.

Opět nebudu uměle spestřovat zážitky z cesty vyčpělými zkazkami o mylných odbočkách, otáčení na polních cestách, hysterických výkřicích Pomíjivé, evidentně špatně značených nájezdech na dálnici, zapomenutých mobilních telefonech, zavřených benzínkách, docházejících olejích, vlkových hekáních, Pištových nákupech večeří, o komunikacích s policejními hlídkami, jež si pletly zadní světla s diskotékou, o dýchání do balónků, o prošlých technických kontrolách a dalšími hloupými americkými scénáři.