Fortuno, toč!

Druhý název Ismanionu, území ležícího někde v místech, kde se setkává Říše kouzelníků a stvůr se Zemí lidí, je Kraj divných. Nikde jinde bys také nenalezl tolik nezvyklých jevů pohromadě. Tvorové jsou zde nevyzpytatelní, v hlavách jim štrachají podivné myšlenky, o jejich skutcích a chování ani nemluvě. Sám tento příběh by nestál za krapet důvěry, kdyby se neodehrál právě v zrádně malebném kraji Ismanionu.

            Když člověk zemře, tak už ho vlastně nic nepříjemného nemůže potkat, kromě několika maličkostí, ovšem. Může být vysán, ohlodán nebo okraden. První nebezpečí hrozí od upírů, druhé od nemrtvých a poslední, snad nejpotupnější, od archemilců či vykradačů. Rozdíl je prostý. Archemilci píší kroniky, chlubí se znalostmi starých příběhů a zkoumají je, zvlášť pokud je minulost vtělena do šperku. Zaměřují se na hroby mocných. Naopak vykradače je možné nalézt na obyčejných hřbitovech, nejčastěji venkovských či městských, méně častěji v rodinných hrobkách, o těch panských ani nemluvě. Zatímco archemilci jsou obecně uznáváni, vykradači všichni opovrhují. Jsou-li chyceni, čeká je cejch či oprátka. Ne čestně vprostřed náměstí, ale v nějakém zatuchlém zákoutí, kam chodí trhovci vykonávat svou potřebu. Můžete jen hádat, do jaké skupiny vsadit hrdinku našeho příběhu.

*  *  *

Mrakula si hověla ve větvích košaté třešně u hřbitovní zdi a cpala se houbami. Žvýkání Podivek fialových, které rostly jen v Lese kouzelnice Eris, přinášelo hned několik výhod: 1.) se vám zlepšily některé smysly, jako sluch a zrak (ale téměř úplně jste ztráceli čich), 2.) při bdění jste občas mohli vidět vskutku pozoruhodné věci (jež se ovšem děly jen ve vaší fantazii), 3.) váš přirozený strach byl otupen (to ale nemusela být vždy výhoda) a konečně na vás nemohly záhrobní přízraky, protože pach hub ve vaší krvi je odpuzoval. Mrakula nechávala podivky působit a přitom ostřížím zrakem pozorovala hřbitov, kde se nehnul jediný nemrtvý. Jenom dvě holčiny se pokoušely za náhrobkem Anděly z Všechnozkusím kouřit travěnu.

            ,,Tak co, dáme ještě?“

            ,,Co říkáš?“

            ,,Nic. Jen jestli chceš znovu naplnit dýmku.“

            ,,Asi ne. Promiň, jsem se nějak zamyslela.“

            ,,Chich. A o čempak asi?“

            ,,Jen mě napadlo, kdybych navštívila pohádkovou paní Felicis, která prý plní lidem přání, co bych si…“

            ,,A co by sis přála?“

            ,,Přála bych si, abych byla dokonalá. Mít pleť přicházejícího jara, oči hloubky noci, jemné růžové rty…“

            Mrakula mimoděk vytáhla ze svého rance malé několikrát slepované zrcátko. Její kůže byla mrtvolně světlá. Oči se jí zlověstně leskly následkem požitých hub a rty měla pro žár slunce bolavé a rozpraskané, že si je musela potírat jitrocelovou mastí, kterou  nosila neustále při sobě.

            ,,…útlou postavu, pěstěné ruce městské paničky…“

            Mrakula byla spíše hubená než silná. Měla oválný obličej s vystouplými lícními kostmi. Když se usmívala, v ústech se jí leskly zdravé, lehce zašpičatělé zuby. Celá byla vůbec ,jaksi špičatá‘. Ruce měla jemné, ale momentálně plné nejrůznějších odřenin.

            ,,…zlaté vlasy, hebké jako peříčko a hedvábné šaty s volány, jaké nosí princezny.“

            Mrakuliny vlasy byly krvavě rudé, protkané smolně černými proužky, ani krátké ani dlouhé. Jejich pramínky si musela dávat za uši, aby jí nelezly do očí. Na sobě měla odrbané hnědé kamaše, několikrát záplatovaný zelený kabát a obnošenou vestu neurčité barvy, působící lehce světácky. Na hlavě jí seděla zašpičatělá čapka. Obuta byla v pohodlné boty z kůže, jež měla imitovat dračí.

            ,,Ehm, tam dole asi nemluvily o mně,“ prohodila Mrakula, když dokončila svou prohlídku v zrcadle. ,,Piscus – vzbuď se!“ zamumlala. 

Z pootevřené hrobky vylétl netopýr. Rozespale mžoural a plácal křídly v dopoledním slunci. Dívky se polekaně daly na útěk. Mrakula s úšklebkem zašátrala v ranci, přehozeném přes protější větev.

            Všehovšudy tam byla čutora na vodu, pár chlebových kůrek, kostěný hřeben, několik usušených podivek, jitrocelová mast na rty (tu nechť si čtenář zapamatuje), vatou vycpaný mlok, který měl Mrakulu chránit před zlými sny (pro naše vyprávění ale nikterak důležitý nebude), mapka s vyznačením nejbližších hřbitovů, včetně zvýrazněných míst, kde se vyskytovaly noční přízraky, O původu skřetů (dobrodružný román od Oldřicha Kašičky), malinká lopatka s rýčem a na závěr zdrobnělina hrací rulety. Tu právě Mrakula vytáhla. ,,Magis – zvětš se!“ zašeptala. Rázem v rukou držela kolo větší než lidská hlava. Uprostřed postávala úsměvná panenka z růžového zlata.

            ,,Co si přeje Felicis, paní moje?“ hračka pokud možno co nejvíc našpulila rty.

            ,,Já jsem Mrakula, ne Felicis. Té jsem tě uzmula, pamatuješ?“ zeptala se Mrakula trpělivě.

            ,,Ach tak. Ta kouzelnice, co pro přestupek utekla ze svého řádu. Co teda chceš?“

            ,,To co vždy. Vědět, cos na mě zase ušila. Za chvíli zde pohřbí Augusta Pyrhofa, bohatého soudce. Prý ho otrávila vlastní žena. Chci vědět jaké cennosti s ním uloží a zda si mohu nějak pomoci k lepšímu bydlu. Půjči mi svou kuličku a odhal budoucnost.“ Panenka neochotně vyplivla do dlaní barevný korálek. Mrakula si duhovku hbitě vzala. ,,Fortuno, toč!“ křikla a kulička se přehnala po lemech Fortuniny sukně, až se na jednom zastavila. Jeho barva byla navrchu slabě postříbřená, vespod temně rudá

            ,,Zaměř se na stříbrný řetěz. Nebožtík ho bude mít kolem krku. Kov, z něhož byl slit, pochází z úplatků. Velmi mu ulehčíš už beztak těžké postavení v Říše mrtvých. Za to, že posloužíš úmyslům dobrých bůžků, ti ten šperk nechám, ale neobejde se to bez potíží,“ panenka na nedočkavou kouzelnici úkosem pohlédla.

            ,,Jaké potíže? Nechci!“

            Panenka jen pokrčila rameny. ,,Pomohu ti: Noc Šelestě, půlnoc Morule, zítřek Mrakule.“

            ,,Už zase mluví, jako kdyby si čuchla travěny. Neměla bych s tím rancem tolik mlátit. Ilusin – zmenši se!“ Mrakula ruletu tiše uklidila.

*  *  *

Té noci se sešli jako obvykle pod třešní. Anton Morous, chlap jak hora s tváří plnou jizev, milovník drsných žertů Jošt Mlčoun, úslužný mladíček Flipo Chvoztolez, jemuž Mrakula říkala Chvostík a Nora, babice světaznalá. Všichni podivíni; každý z jiného kousku země.

            ,,Je náš hřbitov obydlen?“ Anton se na Mrakulu zamračil přes husté, téměř srostlé obočí.

            ,,Jenom pár zombíků. Tohle je ismanionská vesnička, ne Modrohora,“ zazubila se Mrakula. Tentokrát jim měla jen svítit. Zamumlala Delucis – sviť a ruce jí zazářily bílou lunární září. Její společníci si vyndali nářadí a začali tiše pracovat. Stařena jako obvykle hlídala zeď.

            Mrakula jim nakukovala přes ramena, dokud se neobjevilo dřevo rakve. Anton se toho jako vždy ujal. Soudce si zachoval, jak se na váženého právníka patřilo, důstojné vzezření a kdyby neměl zatlačené oči, mysleli byste, že je právě uprostřed přelíčení. Na Flipa to ale dojem neudělalo. Mladík si k nosu přitiskl šátek napuštěný vonnou bylinou. Jošt zaklel. Mrakula už to také spatřila. Nečistě získané stříbro, které mělo mrtvému pěkně zatopit v záhrobí. Zářilo takřka nepřirozeně. Než ale po něm stihl kdokoli z vykradačů vztáhnout pracku, temnou nocí se ozval táhlý skřek a šelest křídel naplnil vzduch. Mrakula se přestala soustředit a světlo v jejích rukou zhaslo.

            ,,Upír, upír!!“ vykřikli Jošt s Flipem. Stařena už byla pryč.

            ,,Tohle je tvoje práce,“ Anton Mrakulu surově vystrčil dopředu.

            Jak to? Blesklo jí hlavou. Kdo to? Myslela jsem, že tohle místo je neobydlené. Děkuji ti, Fortuno, ten řetěz se bude skvěle hodit k mé pleti barvy přicházející smrti, očím hloubky otevřeného hrobu a popraskaným fialovým rtům. Svážu se s ním, tolik se mi líbí. Kouzelnici nebylo nic svaté. Dovedla se smát i sama sobě.

            Zatímco ostatní vykradači měli na spěch, přízrak se vzletně snesl na zem a hrozivě roztáhl nad Mrakulou svá křídla. U všech probuzených mrtvol, to je upírka Šakena!!

            ,,Poklidnou noc, Šakeno,“ začala opatrně. Dobře věděla, že tohle stvoření s ní má jisté nevyřízené účty.

            ,,A zdárný lov,“ zaskřípala zuby upírka.

            ,,Jen si lokni!“ Mrakula drze nastavila hrdlo.

            ,,Nehodlám se přiotrávit tvou nečistou krví,“ Šakena vycenila zuby. ,,Nápoj, jež si mi před dvaceti dvěma dny dala, pocházel z prasete. Slíbilas ale krev z oběšence. To je urážka, která se neodpouští!“

            ,,Zapomeň na to.“ Mrakula hbitě uskočila před jejími spáry. ,,Předběhl mě upírek Xaverek. Mám tu práci. Stříbro nenosíš a soudcova krev za mnoho nestojí. Byl to taky upír, ale v lidské podobě,“ vysvětlila smířlivě. Mírnost byla vůbec jednou z jejích lepších stránek.

            ,,Neodpustím!“ Šakena vykradačku prudce popadla. Vznesly se. Mrakula zajektala zuby.  

            Upírka za letu stihla ještě mluvit: ,,Sotva jsme se s Isteranem přestěhovali z Modrohorské hrobky na venkov, kde je zdravěji, potkal nás malý problémek se škaredým jménem Zargon.“

            ,,Nemrtvý?“ zeptala se Mrakula, poté co ovládla chvění.  

            ,,Přesně. Pořád kňourá a naříká, jestli nepřestane, budem se snad muset znovu stěhovat. Třeba nám pomůžeš. Bydlí tady.“ Šakena se snesla na zem, pevně svírajíc strachy klepající se Mrakulu. Až u samého konce zdi stál starý kamenný poklop, skoro úplně zarostlý trávou a plevelem.

            ,,Zargone, otevři!“ Upírka osmkrát zadupala na desku.  

Strašné skřípání otvírajícího se poklopu Mrakule lezlo až do morku kostí. Šakena ji ale znovu popadla a to tak, že nohama kopala ve vzduchu nad temně se šklebící dírou.

            ,,Nechceš mě tam jen tak hodit, že ne?“ zakňourala Mrakula.

            ,,To víš, že chci. Bude se ti to líbit,“ upírka se přesladce usmívala. ,,A teď mi, Šelesto, něco přiznáš. Jsi Šelesta, že?“

            ,,Upíři mi tak říkají. Já mám mnoho jmen, víš…“ Mrakula se výmluvně usmála. ,,Tohle je jedno z nich.“

            ,,Hm. Přiznej si tedy Šelesto, že si naprosté nic, které obtěžuje noční tvory.“

            Mrakula nepatrně zkrabatila čelo. Zřejmě má problémy sama se sebou. Nové místo jí moc nesedí, stýská se jí po velkoměstě.

            ,,Řekni, že jsi jen hmyz plazící se u mých nohou, co míň, špína…“

            Že by ztráta důvěry v sebe samu? Mrakula zatřepala nohama v temné tmě.

            ,,Ehm… jsem velké nic, včelí královna, špína pod kterou se skrývá zdravé jádro… Huuuááááá!!“  

Mrakula prolétla tmou. Než stačila za upírkou poslat nějakou dobře míněnou radu, ucítila pod sebou měkkou zem. Uši rvoucí zvuk jí prozradil, že poklop se zavírá. Její houbami zesílené vidění však rychle obsáhlo celý čtverhranný prostor. Kromě prázdnoty a mnohonožců, zavrtaných v hliněných stěnách, tam nebylo nic. Chyba. Bylo tam ještě něco – rakev a v ní nebožtík, který se právě posadil. Ladně si protáhl nazelenalé hnáty a jednou rukou si uhladil černou kápi. Tou druhou si vyhrábl z šedivých vlasů hlínu.

            ,,Ty jsi Zargon?“ Mrakula obezřetně uhnula podávané ruce.

            ,,Jsem,“ nemrtvý ruku stáhl. ,,Ty jsi asi Morula, tak ti aspoň my nemrtví říkáme, neboť jiný živý by ke mně jen tak beze studu nespad,“ potřásl Zargon hlavou. Tlustá stonožka se přitom odloupla ze stropu a odkulila se k jeho noze. Pohotově ji rozšlápl.

            ,,Upírka Šakena se mi chtěla pomstít, protože jsem jí dala prasečí krev,“ přiznala Mrakula.

            ,,Ty zrůdičko,“ Zargon se káravě usmál. Děsivý škleb pro nemrtvého. ,,Jen tak tě ale nepustím.“

            ,,Jen ochutnej!“ Mrakula mu nastavila hubenou paži.

            ,,Fuj, smrdíš houbami, nechci si na noc pokazit žaludek. Tohle jsem ostatně nemyslel, já nejsem totiž obyčejný zombík.“

            ,,Vážně?“ Mrakula povytáhla obočí.

            ,,Jsem zakletý zombík. Pokud mě nějaká krásná mlaďounká panna políbí, bude ze mě…“

            ,,Zombík obyčejný?“ zkusila to Mrakula.

            ,,Ne! Živý člověk a nad to pohledný, ty můro!“ skoro se urazil zakletý zombík.

            ,,Aha, ale je tam chybka…“

            ,,Já vím. Vlastně stačí, když to bude mlaďounká panna.“

            ,,Hm, pořád tam je.“

            ,,Myslím, že polibek od jakékoliv panny by mě odklel.“

            ,,Ehm…“

            ,,Úplně postačí, když to bude ženská.“

            ,,Na to zapomeň,“ nakrčila nos Mrakula.

            ,,Pokud chceš ještě někdy spatřit světlo světa…“ Zargon si sebevědomě shrnul z tlející tváře vlasy.

            Ach, Fortuno,  tohle se může stát jen mně! Mrakula si otřela ústa, zavřela oči a udělala, oč ji nemrtvý žádal.

            ,,Ty jsi obyčejný zombík!“ podrážděně od něj odskočila.

            ,,To máš za to, že jsi mi odmítla potřást rukou. Abys věděla, docela se mě to dotklo. Ve skutečnosti mám ale jiný problém,“ Zargon se zazubil. Hrůzný pohled. ,,Červi. Jsou všude kolem mě. Jsou ve mně. Nemohu je vybírat. Kdykoliv nějakého čapnu, zakousne se mi do…“

            ,,Aha, tak proto pořád skuhráš. Nechceš to tu odčervit, že ne?“ Mrakula nasucho polkla.

            ,,Můžeš je dát tady do toho hrnce,“ Zargon svižně vytáhl z rakve starý potlučený plecháč. ,,Jde hlavně o stěny. Chci tu mít každou stonožku, brouka, larvu… Vlastně mi vadí i žížaly.“

            ,,A potom?“ zeptala se Mrakula. V duchu si však povzdechla: Fortuno, za tohle skončím v Říši zaslíbených.

            ,,Moje záda. Nedosáhnu si tam.“ Zargon na ni vesele mrknul očima bez víček. Nervy drásající zkušenost, zažít nemrtvého vtipkovat.

            Když se Mrakula vyhrabala ven, bylo už hodně po půlnoci. Hrnec naplněný podzemními tvorečky vysypala do průrvy pod náhrobkem Zargonova protivného souseda, zombíka Zosima. Tak a teď si dojdu pro ten řetěz, po špičkách se vydala k místu, kde byl pohřben August Pyrhof. Taktak se však stihla přikrčit u hrobu jakési Vilemíny Rarachové. Na soudcově těle totiž seděl Zargonův protivný soused, zombík Zosim. Než stačila tlumeně zaklít, ucítila na ramennou jemný stisk. Isteran, upírčin druh, si chtěl před spaním zkousnout ještě něco malého.

            ,,Tak ty jsi nás špehovala z Modrohory až sem, Šelesto. To se nedělá. Měl bych tě trochu vytrestat.“ zašveholil Isteran Mrakule u ucha.

            ,,Mno…“ Mrakula cosi nesrozumitelně zamumlala. Isteranovy oči skrývaly hloubku noci a kouzlo jejich lesku bylo neodolatelné. Na jeho hladkých narůžovělých rtech neulpívala ani kapka toho, co ho drželo při životě a vlasy se mu vlnily kolem tváře, na noční přízrak nezvykle svěží.

            Škoda, že je upír, pomyslela si Mrakula lítostivě. Isteran mezitím štíhlými prsty smetl hromádku hlíny z hrobu Mikyho Vraha a pohodlně se na něm usadil. Ležérně si protáhl letem znavené paže. Mrakule pokynul, aby ho následovala. (Škoda, že nevypadám lépe.)

            ,,Tak co se nového děje v kraji?“ zeptala se nahlas, snažíc se nevšímat si spokojeného mlaskání zombíka Zosima.

            ,,Nezajímá mě, co se děje v kraji,“ Isteran si přitáhl Mrakulu blíž.

            ,,Ale…“

            ,,A houby zbožňuju,“ pevně ji sevřel. Sladký polibek na rty, bodnutí podobný polibek na hrdlo. (Přece se nenechám vysát!)

            ,,Isti, miláčku…“ Sladký polibek na rty, bodnutí podobný polibek na hrdlo. (Po tomhle mě Šakena zakousne!)

            ,,Isti, neměl bys…“ (Když se to vezme kolem a kolem, být upírem nemusí být zas tak špatné. Věčná mladost, líbat své nepřátele…)

            Sladký polibek na rty, bodnutí podobný polibek na hrdlo. (Mrakula přestala přemýšlet.)

*  *  *

Když otevřela oči, už svítalo. Isteran byl pryč. Šakena byla pryč. Nikdo se s nikým nehádal. Mrakula nahmátla ve svém vaku zrcátko a starostlivě do něj pohlédla. ,,Láry fáry, je to jen takovej větší cucflek!“ Příjemné opojení ale zmizelo. Zmizel dokonce i Zosim a v stále otevřeném hrobě se třpytil stříbrný řetěz. Je můj! Mrakula vyskočila a hbitě vylovila ze svého rance malinký krumpáč s lopatkou. Zahuhlala: ,,Vertius – vracím ti tvou původní podobu!“  

            Když byl soudce, z jehož důstojnosti Zosim trochu ubral, zakryt hlínou a stříbrný řetěz na Mrakulině hrdle (v místech Isteranova kousnutí to trochu pálilo), podrbala se posluhovačka dobrých bůžků za uchem.

            Co dál? Mám najít ostatní a bát se, že mě připraví o moji ozdůbku, nebo mám odsuď radši vůbec zmizet, abych unikla Šakenině žárlivosti, či navštívit babku kořenářku, ať se mi podívá na krk, zdali mi nehrozí upírenství, a pokud ano, bude mě Isteran chtít? Projde mi ale, že jsem soudci šlohla jeho šperk a záhrobí zas jeho duši?

            Už vím, co udělám! To, co vždy. Zeptám se rulety! Rychle zalovila v ranci. ,,Magis – zvětš se!“ Panenka z růžového zlata hbitě vyplivla do dlaní barevnou kuličku.

            Mrakula zavelela: ,,Fortuno, toč!“ A duhový míček běhal po záhybech Fortuniny sukně a každý z nich byl jedno přání; osud, který by Mrakulu potkal, kdyby se tam zastavil její hod