Přátelé prý

Veškerá podobnost jmen s mými dobrými přáteli je zcela záměrná. Autorovým záměrem není hodnocení, nýbrž pouhé poukázání na skutečnosti zpozorované. Nikomu jsem nechtěl ublížit.

Často spolu tito lidé chodili do hospody. Byli to vysokoškoláci a každý z nich se těšil na pravidelné setkání po čtrnácti dnech. V novém životě si nejeden z nich našel nové přátele, ale staří známí zůstali starými známými, a dobrými známými. I tuhle sobotu večer, už se stmívalo a lidé pohybující se kolem vypadali jako šedé stíny bez tváře a bez duše, se sešli na náměstí u kašny. Vždy se na někoho čekalo. Na kohosi, kdo si dodával na důležitosti zpožděním.A nikdy se nevědělo, co se bude dít, i když se to dalo vytušit. Kolem kašny obcházela dvojice, snad pár, snad přátelé. V té tmě to klidně mohl být otec se synem, vrah se svou obětí, člověk a jeho stín. Ano, byl to člověk, jmenoval se Veliký, ačkoli by ho lépe vystihlo jméno Bezúhonný. A ten druhý, jeho Stín? Podobal se více přízraku, po kterém se šlapalo, který byl vlečen neznámou silou, připoután neviditelným řetězem. Tichý a matoucí. Vydali se směrem k nedaleko postávajícímu hloučku. Vřelé pozdravy, pokrytecké pohledy a útočné myšlenky maskované ironickými poznámkami. Věděli, co si o sobě myslí, snad jen Stín byl myšlenkově nečitelný. Jeho přátelé si to nemysleli, četli v něm jako v otevřené knize, ale nerozuměli jazyku jímž byla psána. Ovšem vlastní slabosti kryjíce věděním, těkali jejich pohledy mezi řádky a snažili se dešifrovat, co ale? Moudrost? Či jen prázdný životní příběh? Sám i přes propast pochopení vnímal ty veliké postavy jakoby zevnitř. Viděl tu sebe, svého Velikého, Prázdného a Vřelého, Přátelskou, Veselou a Rozporuplnou. Byli to přátelé a byli si tolik podobní a tolik blízcí, jak jen jejich jména mohla být. Jejich činy byly řízeny podvědomými, předvídatelnými zákonitostmi. Jako vždy se nemohli dohodnout do jaké hospody si půjdou ťuknout. Jakoby na tom záleželo. Měli svou hrdost a cítili se důležití, když mohli rozhodnout za ostatní. A když nemohli? Byli nevrlí, pár minut dokonce naštvaní, možná ukřivdění. Jakoby bylo těžké si zvyknout, přizpůsobit se oněm nepsaným zákonům tlupy. Veliký pronesl návrh, ano to je dobrý nápad, půjdeme tam. Podpořen Rozporuplnou, vydal se do čela průvodu. Těžko říci zdali ho jeho Stín brzdil, byl-li mu přítěží. Táhlo ho to pokaždé jinam, podle toho odkud svítilo světlo. Ale ani síla životabudiče nemohla strhnout tělo za stínem, pravdu za myšlenkou. Kupodivu měli štěstí, jeden stůl byl volný. Tak akorát pro sedm lidí. Objednali si. Každý si musel objednat. Hříšník jenž tak neučinil, odsouzen nakonec k opovrhování pro něj ctnostnými vlastnostmi. Zábava se začala rozbíhat, slova plynula z úst a byla nesena zvláštním zářením do neznáma. Ze slušnosti se jejich uši snažili slova cizího významu zachytit, pouštěli je do mozku, kde si s nimi chvíli pohrávali. Potom je propustili v zapomnění a horoucně se snažili vystavět vlastní dům z vlastních slov. Dům větší, hezčí, vybavenější, dražší. Pracně stavěli základy, ale co to bylo platné, když přišla smršť, reprezentována vnitřní ignorací. Smršť, která stavbu zbořila dříve než se v ní stihlo usadit něco, jako pochopení, souhlas, podpora, nebo láska. Alkohol snadno ztupil ostré hrany jejich bariér, sblížil je, dal jim možnost činit a zbavil je pozdější zodpovědnosti. Omluvil jejich Velikost, Prázdnost, Rozporuplnost a nedal prostor jejich Vřelosti, Přátelství a Veselosti takovým, jakými by měli být. Přátelství bylo najednou laciné, Vřelost snadná a Veselost nepřirozená. A přišlo loučení. Kladivo času nemilosrdně zabilo veškerého předstíraného pletichaření. Zaplatili. Každý za sebe, stejně jako přišli, stejně jako se opustí. Zbývá jen navenek smutné rozloučení. Beztak už se těší domů do postele. Mají se plné zuby, ale za čtrnáct dní se sejdou znovu. Budou se na sebe těšit. Kdo šel sám, přemýšlel zda-li to mělo cenu a jestli se mu příště bude chtít. Kdo nešel sám? Objektivně samozřejmě, jak jinak taky, zhodnotil celý vývoj večera, porovnal své názory se spoluchůdcem a byl rád, že si rozuměli. Konečné rozloučení proběhlo bezbolestně, s milosrdností maskovanému katovi vlastní. Usínají s hřejivým pocitem u srdce, že mají opravdové přátele, kteří na ně před usnutím myslí. Neví ale, že nemyslí na ně, nýbrž na to jak jsou sami postrádáni. Zítra se probudí a budou marně vzpomínat, co se dělo předešlého večera, proč neřekli to, co si předem slíbili a proč se vůbec zahazují s těmi lidmi, když mají vlastně spoustu lepších přátel, kteří je milují a nepředstírají. Příště asi půjdou s nimi.

---