Voda

Četl jsem zrovna Býti básníkem
když mne napadlo
popovídat si se
zmrzačenou vodou
v lahvi od sodovky.

"Ale chlapče," ozval se za mnou
káravý hlas básníka,
"takové dětinské zosobnění..."

Voda se s bohorovností mrzáka zeptala:
"Dusil ses někdy kysličníkem?"
"Ano," odpověděl jsem,
"když se potápím do noci,
často mám kesonovou nemoc
a k ránu mi trne srdce."

Voda se jen nepatrně zavlnila
a pokračovala dál:
"Jen aby, aby sis nemyslel,
než mě takhle znemožnili,
žila jsem mezi hvězdami - i v nich -
a tady jsem už zcestovala
oceány, moře i velké řeky.
Před pár stovkami let
jsem pomáhala při povodních Amazonce,
i Nil ocenil mé služby.
Viděla jsem hodně, ale teprv nedávno
jsem se stala i kouskem člověka,
zemřel, když jsi nebyl na světě,
spálili ho a já byla zas volná,
než mě uvěznili sem..."

"A co ta pec, ten žár?
Má smrt horký dech?"
zajímalo mě.

"Ale kdeže, v té peci je zima,
to pravé teplo je jen v srdcích hvězd..."

Podíval jsem se zpět na knihu.
Na listě se rozšiřovaly dva vlhké kruhy,
pod nimi planšetou ve tvaru srdce vepsán verš
Splatil jsem svůj slaný dluh.
a dál jen
smířené
ticho.