Les

   Procházím zelenou katedrálou. Pod mýma nohama šustí mech a listí. Listí ctihodných strážců lesa. Procházím lesem a mé oči vidí. Vidí víc než oči obyčejného člověka. Vidí to co se skrývá za tím, co je zřejmé.

   Zastavuji se a naslouchám. Nechávám se procítit vůní která je všude kolem mě. Záda přitisknu k mladému buku a čekám. Přibíhá srnka a zastavuje se několik metrů ode mě. Nevidí mě, hledí kamsi do dáli. Ví co je třeba a nechce nic víc. Nemusí o ničem přemýšlet, nic si pamatovat. Prostě jen ví. Napíná slechy a celé její tělo se chvěje. Je tu snad někde nebezpečí? Opatrnosti není nikdy dost. Uklidněně se otáčí a konečně si mě všímá. Nejdřív sebou cukne v úleku, ale zřejmě cosi v mých očích jí opět vrací klid.

   “Ne, já nejsem nepřítel… ani tvůj, ani tohoto místa.”

   Chvíli se na mě dívá. Snad si mě prohlíží. Snad říká:

   “Jsi přítel, nemusím se tě bát. Buď pozdraven, ráda jsem tě viděla.”

   Jako žena, která si náhle vzpomněla, že nekoupila dětem lízátko sebou cukne, otočí se a peláší pryč. Zpět ke svým denním činnostem a povinnostem. Snad ke svým přátelům a rodině. A bude si s nimi vyprávět, že potkala podivného člověka, kterého se nemusela bát. A že až oni ho potkají, že se ho také nemají bát.

   Procházím hvozdem a stromy si o mě šeptají s větrem ve svých korunách. Myslí si, že je tady dole neslyším… ale já rozumím jejich starým, klidným a hloubavým hlasům.

   “Podívejte se, to už jsme dlouho neviděli; člověk a prochází se tu. Nic nehledá a nesbírá, ani se netváří, že mu všichni patříme. Jen se prochází a dívá se kolem. Je to vůbec člověk? Není to jeden ze starého národa?”

    “Možná ano, starý dube… možná ano.”

   Plane v mém srdci, příjemně pálí a hřeje… odkaz těch, kteří tu již nejsou. Nebo snad zůstalo zde něco z nich? Nejsou tu mezi námi do teď? Nejsme jimi někteří z nás?

   Přicházím na palouk, kde lidské oko nevidí nic než trávu, mech, kámen. Mě však vítá vládkyně lesních víl, jejíž jméno je zapovězeno lidským uším. Přidávám se k jejich tanci a jejich podstata doplněná mým lidstvím vytvářejí úžasné věci, které však nikdo nemá vidět. Jen ten, kdo ví, že se může dívat. Měsíční záře se odráží v kapičkách rosy na konečku každého stébla trávy. A na paprscích tisíce obrazů tančíme. Tančíme tanec, jenž byl již zapomenut a jenž se znovu zrodí vždy, když si vzpomeneme.

   Utancovat se k smrti není těžké, zvlášť když vám dělají společnost takové tanečnice. Elanor, Adia, Willis, Sehren, Danial, Sharí a nejlíbeznější z nich Taránis - Jejich jména, jenž nejsou skutečná. A přeci skutečnější, než lidé a jejich cíle.

   Jen nerad opouštím jejich palouk, avšak i víly někdy musí spát. Každou z nich uložím ke spánku ze kterého se nikdy neprobudili a nechám jejich motýlí těla dřímat na lůžkách utkaných z hvězdné záře.

   Palouk náhle utichá. Jako ticho před úderem srdce zvonu. Sledují mě. A já sleduji je. Nevím, jestli jsem nápadnější já, nebo oni. Snad se mě obávají. Snad nevěří, že jsem tím, kým jsem? Promluvím na ně a oni mi rozumí. Jejich srdce jsou jasná a otevřená. Vítají mě doma. Doma?… Ano. Doma. Dnes bude velká slavnost. Jídlo, pití, zpěv a básně. Příběhy jež viděl svět i ty jež vidět mohl. A i ty, jež by raději neviděl…

   Je krásné být opět mezi svými. Tam, kde nepřemýšlím… prostě jen vím co je třeba. Vše je zřejmé, vše je prosté, vše je tak… nelidské.

   Po době přesně tak dlouhé, jak má doba dlouhá být se opět vypravuji. Nezáleží, jak dlouho jste s těmi, které milujete, vždy je to jen okamžik mezi dvěma pozdravy. I oni odcházejí. Tam, kde jsou vždy a kde jsou všude. Tam, kde je všichni vidíme a přeci ne.

   Můj přítel zpívá v korunách mých přátel a mí přátelé mě doprovázejí. Ze všech srdcí zní jen jedno: “Zůstaň!”

   I z toho mého.

   Ne, ještě není vykonáno, co je třeba vykonat. Ještě stále je tu naděje…

   Pod mýma nohama opět šustí mech a listí. Pak již nešustí nic…a pod nohama jen temnota. Usínám a těším se, až se opět probudím…