Před dvěma lety

Před dvěma lety

Usedám k oknu hledat veselé příběhy. Před naším domem stojí vysoká lípa a její větve mávají před oknem v rytmu podzimu. Moc veselý to není, napadá mě, že je čas „jít se někam schovat“. To je podzim, odchází se do tepla a ven se strká nos, jen když je lednice úplně prázdná. Tak v tomhle čase se narodil, přesně před dvěma lety přišel,můj syn.

Neměla jsem svou rodinu, jen papír na němž se žádalo o zrušení rodiny ještě nevzniklé, na podzim…Schovali jsme se k mým rodičům. Tam jsme šli. Vypínali jsme telefon hovořící o jakýchsi nabídkách, kompromisech, pak urážkách, varováních…Budili se po hodině k jídlu a vyvářeli pleny v hrnci. Dělali výlety do soudní síně. To všechno s mým synem- dnes dvouletým. Při oslavě jeho narození, tohle všechno zahvízdá. Už dva roky to je, kdy všechno zlý skončilo a začalo nám svítit podzimní slunce. Šimon přišel a všechny dohady byly ty tam. Skončilo všechno, co by mu mělo narušovat tu nejkrásnější dobu- dětství. Prý nežli dva rodiče v nepohodě, je lepší jeden v pohodě. A tak jsem se postavila pevně nohama na zem. Uvažovala jsem o tom, že nemůžeme stále bydlet u mých rodičů a tak jsem obíhala inzeráty typu:“Prodám byt…“ Nebyly k mání a když se náhodou nějaký objevil, nebyl pro nás finančně dostupný. Nakonec se vyloupl malý domeček po pánu, který se jmenoval Šimon a tak jsme ho koupili. Jmenoval se jako můj syn a to mě bavilo. Měla jsem tedy dům, dítě a  boha velice blízko, stála jsem přímo vedle něho, nejblíž jak jsem to kdy zažila… Utěšovala se tím, že On je vlastně Šimonův pravý otec, uvažovala o všech velkých osobnostech, jež vychovaly pouze matky. S dojetím jsem přijímala něžnou ochranu mých rodičů, sester, přátel, jak se snažili zaplnit to místo, kde měl stát on , ve mně a v Šimonovi. Ale to se do knih nepíše. Je toho ještě víc a přeci řekli byste, pouhé dva roky. Byl to velký výcvik mé duše, odpoutání od sebe samotné, napojení na malou bytost, jež mě tolik potřebovala a někdy až k neunesení pocit zodpovědnosti, jen na mě. Tak to jsem si jen tak vzpomněla na to krásno na tenkém ledě, když se mi narodil můj syn. A vidíte i kdybych sebevíc to všechno chtěla vykrojit a zapomenout na ten pokus o manželství, přijde můj dvouletý důkaz a cosi mi pošeptá do ucha, v něm je to panečku pečlivě zaznamenáno, snad slunečního psaní bude víc, než toho u synova zrození….