Nejmocnější nadpřirozená bytost

Odpoledne.

Nebe dnes bylo nádherně blankytné a úplně bez mráčku. Byl jsem rád, že tak bylo zrovna dneska, protože jsem ležel na mezi. Takový den se udělá za rok tak maximálně desetkrát a já měl to štěstí, že jsem zrovna dneska ležel na mezi. Zabukoval jsem si ji na půl hodiny už před dvěma měsíci a zrovna mi to vyšlo. Musím zaklepat, poslední dobou mi věci spíš vycházejí, než naopak. Asi mám štstí.

Tři metry ode mě stála řada mlčenlivých a, pokud možno, co nejklidnějších lidí. K mezi totiž chodí každej dřív. Nachytáte tak tu atmosféru, ještě než si na ni lehnete. A u meze je navíc absolutní klid, protože na to jsou paragrafy. Kdo by nebyl v klidu a ticho, odeberou mu seanci a samozřejmě si ji zaplatí. A jelikož to je hodně drahé, většina lidí si na odpoledne šetří roky, nikdo neruší.

V Brně máme asi dvacet mezí, z nichž sedm je plně komfortně vybaveno hmyzem a vůní opravdové přírody, i když kdo ji dneska zná. Jedna z těch sedmi je navíc uzpůsobená na nedělní pikniky pro celou rodinu, ale samozřejmě jen pro bohaté rodiny. Přesný počet mezí není obecně znám, protože bohatí si můžou, za obnos, s nímž by pětičlenná rodina vystačila celý život bez práce, pořídit vlastní a soukromou. To pak musí být nádhera. Lehnout si kdykoliv, na jakkoliv dlouho...

Taky u nás máme několik rybníčků, ale ty jsou ještě mnohem dražší než meze a stromy a plácky na hraní, protože si tam můžete, za pořádnou šesticifernou sumu, chytit i nějakou čudlu. Ale musíte ji vrátit.

Dneska byl můj velký den. Dnešek je den Dé. Konečně, po třiceti letech učedníkování se stanu mistrem. Nejstarším učedníkem jsem byl již skoro patnáct let, ale nestěžuju si. Mohl jsem si za to sám. Nebýt mé prořízlé pusy, byl bych zástupce velmistra, ne-li velmistr sám. S výsledky, jichž dosahuju, jsem mohl být opravdu někdo, ale mám holt vyřídilku. Občas mi něco ujede, co se nedá říkat ani večer u pivka nebo doma v posteli a pod duchnou, a obvykle jsou u toho nepovolané uši a ucha. A přesto nikdo neumí uspořádat přijímání těla pána jako já. Nebo zařazovací rituály. Nebo i obracení na víru, z čeho má i většina mistrů strach, já dělám s úsměvem. Ostatní se většinou bojí železné nány nebo palečnic nebo bot, ale já ne. Ovládám je stejně přesně a profesionálně, jako nejlepší chirurg své skalpely a svorky. Jediný můj problém je ta moje pusa.

První v řadě již netrpělivě přešlapoval. Můj chronometr začal odtikávat poslední vteřiny,při přelomu pronájmů jsme se prohodili. Mně nezbylo nic jiného, než hledět na mladíka, jak se rozvaluje na mnou slehlé, ale opět se rovnající trávě a dělá si pohodlí. Odcházel jsem se připravit na rituál.

Večer.

Slunce se skoro schovalo za obzor, ale ještě jsou vidět zbytky červánků. Zítra bude horko. Teď je ale příjemně. Mám na sobě slavnostní černou sutanu, takovou, již jsem vždycky na mistrech obdivoval. V rukou silnou, černou svíci, jež hoří tím podivným barevným plápolavým plamenem metanu. Zemní plyn došel před půl stoletím. Sondy ve vesmíru ještě žádný neobjevily. A i kdyby, doprava by byla strašně drahá. Metanu je dost, dvanáct miliard lidské populace, to je sraček k neunesení. Ale musí se s tím něco udělat. Většina jde zase zpátky do koloběhu života. Metan na dopravu, vaření a tak.Voda na pití, mytí a rybníčky. Zbytek se nechá rozložit bakteriemi na základní živiny, odloučí se jedy a tím co zůstane se krmí kvasné kolonie. V kvasných koloniích pěstují obří kvasinky, na maso, mléko a podobně. Ani nevím. Z organismu jedovatých látek se dělá oblečení a výrobky denní potřeby. Nic nepřijde na zmar.

Dnes nejsem jediný, kdo bude přijat mezi mistry. Nemůžu se dočkat. Třepou se mi i kolena, jakou mám radost. Konečně se náš zástup dává do pohybu, lajna plápolavých plamínků v rychle nastupujícím šeru. Tento rituál se koná jednou za pět let, nikdy není přijato více než patnáct mistrů. Nás je tu kolem padesáti, výkvět lidstva. Elita rasy. Většina se rána nedožije. Rituál je velmi nebezpečný, stačí udělat jednu chybu a konec. Slyšel jsem, že jednou jednoho energie uvolněná zaříkáváním docela strávila. Ale mně se to nestane. Jsem silný. Odhodlaný a čekal jsem tak dlouho. Já projdu.

Zástup pomalu postupuje, ale po pěti hodinách jsem na řadě. Rozechvělý vcházím do tmavých dveří vedoucích přímo do zkušebny. Je tam tma. Jen na druhé straně místnosti je kruh světla dopadající na velmistra a jasně jej oddělující od tohoto světa.

"Přistup ty, jsi-li ochoten nést břímě vyššího vědomí!" duní hlas.

"Přistup a přijmi tělo pána!"

Přicházím k stolku a poklekám na jedno koleno. Velmistr mi do úst vkládá rudou, krví nasáklou oplatku. Není to sice skutečná krev, ale v této atmosféře se to nepozná.

Nechám ji rozmělnit na jazyku, nepolykám. Sama si najde cestu. Pokloním se, velmistr cituje z kůží vázané knihy. Cítím, jak mnou prostupuje něco cizího. Neznámé, hrubé a brutální, ale zároveň jaksi přitažlivé a slibující víc. Unáší mě to stále dál, pryč odsud. Barevná kola se mi míhají před očima, jako kola na rybníku, který jsem jednou viděl na obrázku. Jako když do něj hodíte kámen. V uších mi duní, syčí skřípá a sténá. Pálí mě celá tvář a tělo bolí.

Z dálky zaslechnu, jak se mě velmistr ptá. "Jsi ochoten nést břímě osudu?" Když přikyvuju na souhlas, řekne: "Přijmi tedy mok pána!" Lije mi do úst cosi, smíšeninu všech tekutin, které měl pán v těle. Zaskočí mi a už nechci pít, ale v uchu mi syčí hlas, divný a nepřátelský hlas: "Musíš, přijmi mě. Přijmi a budeme jedno. Pij!"

Piju. Do dna. Než se všechno propadne v temnotu, prostoupenou podivnými halucinacemi a fantasmagoriemi, cítím, jak mě někdo někam šetrně odnáší.

Ráno.

Ještě než otevřu oči, cítím, že jsem jiný. Bolí mě hlava a strašlivě pálí víčka, jako bych celou noc někde obcoval, ale vím, že jsem ji prospal tady. Tady, na kavalci vedle osmi dalších lůžek zaplněných hluboce oddechujícími těly. Promnu si oči a když uvidím svou ruku, nemůžu ji poznat. Změnila se, podivně. Zvláštně. Na první pohled je stejná, ale... Má jinou barvu. Světlejší, lesklejší, jako kdyby ji někdo natřel lodním lakem. A vím, že takhle vypadá celé mé tělo. Je protaženější, než dřív. Mé krátké prsty se změnily na solidní hráče na klavír. I v mém vědomí je něco jinak. Otisk cizosti, nebo bytosti. Nejmocnější nadpřirozené bytosti, pána.

Lehnu si zase na polštář a zavřu oči. Chci ještě spát, ale nejde mi to. Z dálky, zpoza zdi, zaslechnu něčí kroky a hluboký hlas. A jeden ječák, asi ženská. Baví se o, po chvíli s údivem zjišťuji, že o mně.

"Jak to ten staroušek snesl?"

"Dobře, víc, než dobře. Skoro se až divím. Vlastně jsem ještě nikoho takhle reagovat neviděl. Musel v to skutečně věřit. Celou duší, celým já."

"Chcete říct, že do něj pán sestoupil? Jako skutečně sestoupil? To není možné!"

"Možná. Nevím, čemu věřit. Nechápu to a je to neuvěřitelné, ale... To co dělal, to se jinak vysvětlit nedá."

"Spí?"

"Jistě, s těmi psychofarmaky by spal i kůň!"

"Dobře, zbavte se ho. Nemůžeme si dovolit, aby něco takového zůstalo tady. I tak máme dost problémů."

"Ale jak? Uškrtit ho nemůžu, přece to je už mistr."

"Myslete, chlape. Kolik jste říkal, že má v sobě těch drog?"

"Že by to zabilo padesátikilovýho psa... Nebo i menšího člověka. Chápu."

"Dobře, prostě další nehoda. Ale začíná se nám to tu nějak moc opakovat. Včera jsem si procházela záznamy ze všech rituálů, za posledních pět set let. V posledních sto letech těch předávkování přibylo asi troj až pětinásobně, a to nebude náhoda. Já sama jsem tady čtyřicet let. Mám za sebou osm rituálů. Víte, kolik tu bylo předávkování?"

"Nemám ponětí."

"Třináct. Šest z toho za mě jako velmistryně."

"Jak si to vysvětlujete?"

"Nevím, možná chce něco sem k nám. Nebo to opravdu funguje a není to jen stará tradice. Nevím." Žena se odmlčela.

"A teď  jděte, nemám celý den."

Otevřely se těžké umělohmotné dveře. Pár šouravých kroků a strach mě přibyl k posteli. Na krku jsem ucítil bodnutí a v hlavě se mi ozvaly poplašné zvony. Pootevřel jsem oči, ale nic neviděl. Černo. Panika a strach. V mysli se mi však pojednou objevil obraz zářící postavy, tak zářící, že jsem ji dobře nerozpoznal. Její konejšivý, ani ženský ani mužský hlas mi hladil rozbouřené nitro. "Klid, všechno bude v pořádku. My to zvládneme. A ukážeme jim. Kolik nevinných životů poslali na smrt. Všechno bude odplaceno. Vydrž to, můj jediný. Vyvolený. Změníme to."