Za katedrou

Domnívám se, že se nenajde snad jediná školní instituce, která by nezaměstnávala tak trochu „prdlé“ učitele. Na té naší se jich vyskytlo více než dost, a kdybych tady měl zmínit každého a něco praštěného o něm prozradit, zřejmě byste se dobrali konce článku až někdy zítra. I proto se pokusím vsadit na vlastní instinkt a vybrat pouze ty nejvzácnější druhy, jejichž existence byla prokázána pouze na naší střední škole.

***

Jak už to tak chodí, žáci zpravidla přilnou k těm učitelům, kteří mají minimální potuchy o obsahu školního řádu. V našem případě nebyla o oblibu kantorů nouze – na konvenční typy jsme naštěstí neměli štěstí. Jeden z nejsvébytnějších a nejpřirozenějších učitelů nám zkřížil cestu hned v prvním ročníku - v rámci předmětu Deskriptivní geometrie. Jako jediné třídě nám byl totiž přidělen tzv. nouzový plán, který vyplynul z nedostatku kvalifikovaných pracovníků. Deskriptivní geometrii nás tak neučil nikdo, kdo by tento předmět dlouhá léta studoval, ale naopak někdo, jehož hlavní náplní práce bylo vedení školní praxe na stavbě. Na základě této skutečnosti nás tak minulo cokoliv, co by se podobalo klasické výuce (což líní studenti jako my přivítali)…

Nejzajímavější zážitky z tohoto předmětu se vždy zrodily během písemek, když se třídou rozléhalo ticho a kdy se náš učitel tzv. nudil. Během prověřovacích testů se však jen ztěží dalo soustředit na správné vyřešení příkladů, neboť naše bránice byla zasahována průpovídkama typu: „To je kurva horko“, „Džony, nemáš tu nějaké džorno?“ (reakce na výše zmíněnou učitelovu nudu) anebo „Tak co, holky? Šukáte, šukáte?“ (spolužačky se marně snažily nalézt pracně uschovaný tahák).

Mírně dvojsmyslný a dosti vulgární učitel (zřejmě degradovaný stavební praxí) si nás ovšem získal svou přirozeností a upřímností. Během hodin trojrozměrného rýsování jsme se sice nic nenaučili, ale za to nám neuniklo, kdo je našemu učiteli nejvíce „sympatický“ (slečna na vrátnici), kohopak by nejraději zabil (takto se doslova vyjádřil o svém kolegovi z praxe) a jak ho učení deskriptivy strašně „baví“ („Děcka, to je hnus. Jak to využijete?“).

Nejúsměvnější historka se ovšem datuje ke konci prvního ročníku. To nám pan učitel rozdal čisté papíry a na tabuli nakreslil nějaký šílený obrazec. Nikdo v tu chvíli nevěděl, co má vlastně dělat, a jediné, co jsme během nadcházejících pěti minut stihli, bylo naškrábání jména do pravého horního rohu listu. Drama hodné filmového zvěčnění ale nemělo dlouhého trvání a po oněch pěti šedesátisekundovkách jej utnul sám učitel následující hláškou: „Koukám, že nevíte, co s tím… hmmmm… Tak to jsme v prdeli, protože to dneska máme probrat a já to taky nechápu…

***

Podivínští kantoři tvořili nedílnou součást vyučovacích hodin. Jedním z takových byl i náš šedesátiletý učitel na Statické posuzování nosných konstrukcí (tehdy nám došlo, že ne každý kantor tohoto věku musí být nutně příjemný jako nášlapná mina). Na rozdíl od minulého případu se jednalo o osobu kvalifikovanou, a tak jsme se během jeho hodin i něco málo naučili. Moc času jsme na to ale neměli… původně plánované dvouhodinové lekce se častokrát smrskly do pouhé půlhodinky a někdy ani do ní.

„Děti, já si teď půjdu zakouřit, takže tady v klidu seďte a nedělejte rámus,“ říkal nám vždycky s úsměvem, užuž se vidě na balkóně, jak bafá ze své protáhlé tabákové slasti.

Jen jednou se z pokouření vrátil zpátky do třídy…

…to když si tam zapomněl sako.

***

Velmi příjemnou osobu - a to v tom nejlepší smyslu slova - jsme vyfasovali na poslední ročník Pozemního stavitelství. Učitel, který nás nějakým záhadným způsobem připravil na maturitu, se proslavil produkcí četných výmyslů a také obdivováním Mela Gibsona. Jeho hodiny vyžadovaly naprostou koncentrovanost, a to nejenom z hlediska nahuštěného harmonogramu, ale i z pohledu samotných zápisků. Přibližně padesátiletý kantor totiž spoléhal na to, že nám předchozí tři roky něco daly a že si dokážeme leccos sami odvodit, a tak své odborné výklady prokládal naprostými bláboly a do nebe volajícími nesmysly. Snaha přimět žáky logicky uvažovat se však minula dobrým úmyslem, a když se pak psaly shrnující písemky, nebylo nikterak podivné, že se v nich objevovaly věty typu: Profilovaný betonový panel svírající tepelnou izolaci se připevní k nosné betonové konstrukci pomocí kancelářského lepidla.

Ten samý učitel pak nabulíkoval jedné naší spolužačce, že se disketa formátuje pomocí špendlíku, kterým se sjíždí cesty černé datové fólie. Naštěstí… ještě než tak dotyčná stačila učinit, samotný šířitel jí v tomto zabránil a celé „nedorozumění“ uvedl na pravou míru.

Z té samé dívky si ztropil srandu ještě jednou. Přihodilo se tak, když do třídy přinesl nový zasedací pořádek a zcestně o něm prohlásil, že se jedná o výkonnostní žebříček studentů s ohledem na blížící se maturitu. Ani si nedokážete představit, jakou ránu inkasuje člověk, který se čtyři roky svědomitě učí, a pak zjistí, že je na seznamu poslední…

…protože měří 180 cm a není přes něj vidět.

***

Nicméně... abych tady nemaloval pouze růžovou barvou, i na téhle škole se vyskytlo několik individuí, z nichž sálal respekt ještě před vstupem do třídy. Jedním z takových nemilosrdných stvoření byla právě učitelka z Ekonomiky. Kdybych tady měl napsat alespoň zlomek z toho, co všechno nám tato „milá paní“ způsobila, musel bych se vracet do minulosti a následně běžet na záchod, abych se tam vyzvracel.

Na co ale zajisté nezapomenu do své smrti, to je způsob, jakým se nám představila v úvodní hodině: „Dobrý den! Jmenuji se Renáta Pochroumaná a před pěti lety mi přejeli manžela…“

Už tehdy bylo zřejmé, že na povrch zemský vystoupal Satan…

***

A na konec si nemohu odpustit historku s bývalou matikářkou, která se uskutečnila mimo školní prostory a vlastně i mimo pracovní dobu. Stalo se tak během pozdního večera a jednu z ústředních rolí si v ní zahrála má spolužačka Lucie, která se rozhodla, že svému milému pošle tzv. rajcovní esemesku. … Kdo ví, nakolik zmámená tehdy byla (onou intimní představou), avšak šťavnatě komponovaný text se jí poštěstilo odeslat někomu jinému, a aby toho nebylo málo, rovnou naší matikářce (a shodou okolností i matce jejího přítele).

Esemeska ve formě „Ahoj milacku, prave lezim v posteli, mam sundanou podprsenku a ruka mi pomalu sklouzava do kalhotek“ však naši přísnou kantorku nerozhodila a naopak - zřejmě si uvědomujíc, jak to mezi mladými chodí - obratem odepsala:

           „Lucko, promin, ale me tohle vazne nebere.“