Do zahrad mého baroka

vstoupilo jaro tvých rukou.

Paže plné pupenců

rozevírají se doširoka.

Košile vlající na šňůře

vzdala se bůhvíkomu.

Věty se rozvíjí, rozvíjí

a voní.

Napěchovaná do měkkých otázek

volám tě na schodiště rozhovoru.

Zahrnuješ mé otázky za rukávy

vstříc modlitbám sýkorek.

Ukrojím si na cestu tvůj úsměv

co mračí se dole na bradu

a v naklíčeném hříchu

potichu tě vykradu.

Do zahrad tvých rukou

vstupuje mé baroko.

Plnotučné slzy zapisují do tkání

první prudká pokání.