Sin City

Sin City 

Vzhledem k nedávné premiéře snímku je v současné době dostupné velké množství informací, proto jen stručně: Sin City je filmem natočeným podle kultovního stejnojmenného komiksu Franka Millera kultovním režisérem Robertem Rodriguezem (trilogie o Desperadovi, Od soumraku do úsvitu, Spy Kids) s přizváním stejně kultovního režiséra Quentina Tarrantina jako speciálního hosta (Pulp Fiction, Jackie Brown, Kill Bill).

Na jeden film je těch kultů trochu moc, ale tenhle „biják“ si je může klidně dovolit.

Sin City je především vyznáním lásky – ke komiksům, k noir-filmům ze 40. a 50. let,  k béčkovým akčním produkcím a k formalismu. Komiksovou předlohu obtahuje tak věrně, že tvůrci údajně ani nepoužívali storyboardy, ale jednotlivé záběry komponovali přímo podle jednotlivých obrázků.

Důsledná černobílá stylizace (skutečně černobílá, žádná světlá černá, tmavá bílá nebo dokonce šedá) občas řízne strategicky umístěnými kousky barvy: průzračně modré duhovky, zlaté vlasy, rudé šaty. Což byl zřejmě jediný způsob, jak divkům říct, že skutečně sledují film a nikoliv dokumentární záběry z jatek, protože o stříkající krev, poletující části těl a amputované hlavy jako důkaz není nouze.

Noir atmosféra chvílemi připomíná Blade Runnera: neustálý nervní neklid v podobě padajícího deště nebo sněhu či vlasů ve větru střídaný okamžiky mrtvého čekání a strnulosti.

Film tvoří čtyři povídky - Zákazník má vždycky pravdy, Drsný sbohem, Velká tučná zabijačka, Ten žlutej parchant – a i když na lineární vyprávění můžete zapomenout, pozornost bez problému udržíte (pravda, v poslední třetině možná trochu hůř). Děj jednotlivých příběhů se odehrává zcela v intencích komiksového žánru: vyřizování účtů mezi drsnými chlapíky, válka gangů a policajtů, pomsta za mrtvou lásku, vyšinuté sexuální praktiky, kanibalismus, korupce na těch nejvyšších (skutečně nejvyšších) místech. A poslední poctivý policajt, pochopitelně. To všechno v podání polonahých lesbických kurátorek, sympatických zabijáků, lidožrouta s límečkem, který miluje dobře udělanou pedikůru, gangu šlapek které paradoxně dokáží ve své čtvrti udržet klid a pořádek a dalších figurek.

Stejně rajcovní jako výtvarná stylizace je herecké obsazení: Willisovi coby jedinému férovému chlapíkovi ve městě, policajtovi Johnu Hartiganovi, to pořád sluší, i když jeho drsný výraz znáte zpaměti z předchozích filmů. Elijah Wood roli hodného zlého hocha potřeboval jako sůl, a i za brýlemi má oči, kterým uvěříte cokoliv. Mého oblíbeného Michaela Madsena jsem bohužel přehlédla, Clive Owen si v roli soukromého očka Dwighta napravil reputaci pochroumanou Králem Artušem a role mu sedla. Fenomenální Benicio Del Toro mě zkraje trochu zklamal ale pak mi došlo, že smolařského policajta Jackieho s pološílenýma očima a následně užvaněnou mrtvolu s opravdu černým smyslem pro humor by nikdo líp nezahrál. Z mužských postav ale celému snímku jednoznačně kraluje Mickey Rourke v roli zjizvené gorily Marva, který mstí mrtvého anděla, zobe léky a dokáže vtipkovat i na elektrické křesle.

Dámy v tomto případě spíš vnadně sekundují, všimnete si asi hlavně Rosario Dawson coby šéfky prostitutek a Alexis Bledel, kurvičky s pohledem, který řízne.

Suma sumárum jsou Sin City stylisticky vybroušené omlovánky pro dospělé, na kterých je sympatické hlavně to, že je vidět jak moc to někoho bavilo. A že ten vyhazov z americké asociace režisérů za to Rodriguezovi stál.

Ale pokud se bude zdát snímek někomu příliš drsný, publicistický pořad na ČT 1 minulý týden mě zmrazil víc. Evidentně chytrý a normálně vypadající osmnáctiletý mladík v něm na kameru vyprávěl, jak se dvěma kamarády zabil svou bývalou stejně starou přítelkyni. Jen tak, aby věděli jaké to je.