Miluj a zabij

Tereza s Markem leželi na posteli.

Spali.

Marek jí objímal v pase a tisknul k sobě.

Šťastně se usmíval.

X         X            X

„Proč to děláš?“ zeptala se a smutně se podívala na kytici lučních květů, které právě dostala.

„Tobě se nelíbí?“ Markův hlas zněl sklesle.

„Ano, líbí. Stejně jako, ta kterou si mi přinesl včera. Stejně jako ten prstýnek, stejně jako ty náušnice, stejně jako ten náhrdelní. Líbí se mi to, všechno. Ale nevím, proč to děláš.“

„Protože tě miluju.“

„Ale proč si začal tak najednou? Nikdy předtím si tohle nedělal.“

„Prostě jen chci, aby všechno bylo dokonalé. To je vše.“

„Dokonalé?! Teď, po deseti letech?“

„A proč ne?“

Tereza si položila ruku na čelo a povzdechla si.

Vypadala zoufale.

„Děje se něco?“

„Ano…já…chci se rozvést.“

Marek na ní chvilku koukal s nechápavym výrazem na tváři. Asi po pěti vteřinách mu konečně došlo, co právě jeho manželka řekla.

„Cože? Proč?“ zařval nepříčetně.

X         X            X

Druhý den se Tereza nedokázala na nic soustředit a tak odešla z práce dřív. Když přišla domů, první co uviděla byl její manžel, jak v zástěře připravuje na stůl.

„Co to tady děláš?“ zeptala se a začala si sundavat kabát.

„Já jsem myslel, že bychom si tu mohli sednout, najíst se a všechno si to vyjasnit.“

Když servíroval pokrm na talíř, nenápadně do její omáčky přisypal trochu bílého prášku.

X         X            X

V kuchyni bylo slyšet slabé syčení unikajícího plynu.

Všechno bylo dokonalé.