Archaismus

Na prstu berušku,
že do nebíčka nebo
tam dolů má jít,
ji držím, letí
nahoru.

Mám jít, sedět, chtít žít, brečet
za básně sepsané
jak hrana, co dopadne
na nulu
mrazu.

Mám do peřin nápad,
chtít udeřit, sápat, vím,
hašteřím ve vážkách
pouhých.
Čím víc, Malá, zdáš se
mi, míň nastolím řád a
smír naplním,
dávkám tvým dím.
Má neznalá tazatelno,
terno v domě o čtyřech pokojích,
nezkrotná matko, herno,
udej směr a cíl,
zmítám, pátrám,
ne
smím.

Jsem tříslem
tvým,
šátkem hedváb
ným.

Mám cajdák z lásek, flirtů noci,
můj práh –
bez pomoci doutná dým.
Vyhaslé nepřipouštím,
pohaslým neodpouštím
já, jako muž
místy svírám
křehké ženy bez zástěry,
mé mládí vpřed, trošku
blouzním
v troudech svých.
Nepřipouštět stavy, stavidla, co splaví
tmavé ven.

---