Bez něho

Seděla zkroucená v křesle a dívala se na televizi. Nejel zvuk. Upíjela z lahve víno. Pocintala se. Představovala si fleky červenýho vína na bílým tričku. Ale nepodívala se na ně. Neudělala nic. Bylo jí to jedno. V televizi byly noční zprávy. Na okno dopadal déšť. Byl podzim. Zasranej podzim. Strčila si prst do pusy a kousala si nehet. Měl hořkou příchuť laku. Červenýho laku. Dávala si na něm tak záležet. Kvůli němu. Sakra, kvůli tomu debilovi! Kousla se do prstu. Měla vztek. Dívala se na skleničky od vína. Měla chuť vstát a hodit je do zdi. Rozbily by se. Zbytek vína by zůstal v omítce. A připomínal by jí to. Další takovej blbej večer. Ne, to teda ne. Nic nikam házet nebude. Mimo to, ticho je daleko příjemnější. Slyšela jenom hučení televize a tikot hodin v kuchyni. Zase se napila vína. Víno šplouchlo, když ho vracela na stůl. Chvíli poslouchala. Připadalo ji, že to ticho je tak napjatý, jakoby ho musel každou chvíli protrhnout řev.

Dívala se do zdi a promítala si ten večer zpětně. Přišel přesně v sedum. Byl vždycky dochvilný, i to na něm měla ráda. Měla hotovou večeři, připravenou v obýváku na stole. Dvě láhve červenýho vína. Seděli, chvilku povídali, pak jedli. Říkal, že měl blbej den v práci, že se mu pokazilo auto a že u jeho baráku pokáceli stromy. Pak dlouho mluvil o tom, jak ho to rozčílilo. Nalil si víno a zeptal se, co dělala ona. Povídala mu o tom, jak přišla ráno do kanceláře a zjistila, že zase někdo nevypnul kávovar, jak musela dvakrát na poštu, protože lidi nedělají svou práci tak, jak mají a že si ženský v práci všimly, že má obarvenou hlavu. Řekl, že jí to sluší. Potom se domluvili, že se budou milovat. Přesunuli se do ložnice. Byla ráda, že se ho může dotýkat. Hladila jeho vlasy, jeho tělo a myslela na to, jak je šťastná. Když bylo po sexu, řekl jí, že ji miluje. Pak se přesunuli do obýváku a dívali se na televizi. Zeptala se, jestli u ní dneska přespí. A pak toho dned litovala. Věděla, že to zase začne. Začal se ironicky usmívat. Promnul si oči.

"Ty to nechápeš. Ty to nechápeš, že ne?" Zaútočil.
"Co jako?" Nevěděla, co si na ni vymyslí tentokrát.
"No, právě. Právě proto s tebou nejsem." Vysvětlil suše.
"Proč?"
"Přemýšlej o tom. Trochu si namáhej tu svou hlavinku." Poklepal si prstem na čelo.
"Nevím, co sem udělala špatně!" Zvýšila hlas.
"Nepřespím u tebe dneska, ty to nechápeš?"
"Proč ne? Lidi to tak dělají. Když se mají rádi..." Pípla.
"Jenomže, milá zlatá, to si kápla na toho nesprávnýho!"
"Jak to myslíš?"
"Prosimtě - neunavuj mě. Musím jít." Zvedl se.
"Přídeš zítra?" Zeptala se a hned se za to nenáviděla.
"Určitě ne. Někdy se ti ozvu. Čau, puso." Práskl za sebou dveřma a byl pryč.

Se slzama v očích běžela k telefonu. Zmáčkla jedničku. Rychlá volba. Rychlá pomoc. Rychlá rada. Ozval se ospalý hlas.

"No..?"
"Týno, to sem já, už zase to udělal."
"Já sem spala."
"É... spala? Je půl desátý!"
"No a co... počkej. No, můžeš. Co zas udělal?"
"Zase se... zase mně nadal, nevím proč, zase to vypadá že se mnou nechce být. Odešel."
"Hm, tak se uklidni, protože zítra ti zas pošle kytku nebo něco podobnýho."
"Ale já to takhle nechci. Proč to dělá? Proč nemůžeme být jako normální lidi, co se mají rádi? Proč se takhle chová?"
"Já nevím, na to by ses měla zeptat ňákýho psychologa, né mě. Podle mě je to normální blbec. Se divím, že seš s ním tak dlouho." Ozvalo se zívnutí.
"Sedum let."
"Ty jo, nejlepší roky života. Je ti přes třicet a taháš se s týpkem, kterej má chování puberťáka."
"Myslíš, že mě má rád?"
"Myslím, že to sám neví."
"Co mám dělat?"
"Běž spat. A zítra si najdi jinýho chlapa!"
"Týno!" Zaznělo prosebně.
"Co je?"
"Co mám dělat?"
"Jestli chceš přežít, musíš se naučit ho poslat do prdele. A nebýt s ním. Prostě na něho zapomeň. A nevolej mu!"
"Když já ho miluju."
"Já vím. Ale takle se zblázníš. Hraje si s tebou."
"Ale miluje mě, né?" Na druhým konci drátu byl slyšet povzdech.
"Vyspi se. A nevolej mu!"
"Tak... tak jo. Dobrou. A nezlob se, že sem tě vzbudila."
"To nic. Hezky se vyspi." Cvak. V telefonu se ozvalo pípání. A byla zase sama.

Déšť zesílil. Zprávy skončily, začínal ňákej film. Nechtělo se jí do postele, kde s ním ještě před chvílí byla. Bylo by tam smutno a prázdno. Tak zůstala sedět. Napila se vína. Musí se ho zbavit. Musí umět vzdorovat. Musí ho vytěsnat ze svýho života. Aby jí nemohl ubližovat. Zapracuje na tom. Systematicky. Naučí se to. A pak už na něho nebude myslet. Pak její dny nebudou šťastný podle toho, jestli ho uvidí. Nebude čekat na telefon. Nebude přemýšlet co zase udělala špatně. V hlavě jí uzrával plán. Nadchla se. Bude bez něho! Ano, tak to udělá. Zbaví se ho.

Druhý den jí zavolal do práce. Omlouval se. Řekl, že se příští týden zastaví. Řekla, že se bude těšit. Bylo jí líto, co chce udělat. Šla se vybrečet na záchod. Snědla zbytek zásob čokolády, co měla v šuplíku. Na nic se nemohla soustředit. Teď jí začne nový život, který se nebude motat jenom kolem něho. Na druhé straně přemýšlela o tom, jaký bude ten večer příští týden, třeba bude moc hodnej, třeba u ní přespí, třeba ... ale bude to tak chvíli. Pak ještě dvakrát, třikrát, a pak zase, když už to nebude čekat, udělá něco, co ji zdrtí, poníží, něco, co jí vezme chuť do života. A to nechce. Už toho bylo dost. Udělá to. Byla rozhodnutá.

Přinesla si domů nafukovacího panáka. Takovýho toho, co prodávají v sexshopech. Byl pro ni sice problém ho koupit, ale byla odhodlaná neustoupit ani o krok ze svýho plánu. Osprchovala se a převlíkla. Nalila víno do dvou skleniček. Jednu postavila před sebe, jednu před něho. Nalila mu jenom na dno. Sobě ale celou. Vypadal poněkud ... blbě. Vytáhla ze skříně košili, kterou mu nedávno vyžehlila. A oblíkla ji panákovi. Panák zíral. Sedla si naproti němu.

"Tak co, ty jeden tyrane, ještě tě baví mě ponižovat?"
Panák seděl, tupě zíral, nezmohl se na slovo. To jí vyhovovalo. Dala si pořádnej doušek vína a rozjela se: "Tak se podívej, milej zlatej, takhle to dál nepude. Už tě mám fakt plný kecky. Cože? Co jakto? Ty si vůbec nejseš schopnej připustit, že už mě to přestalo bavit, ta tvoje hra? Co? Jak jaká hra? Nedělej ze sebe blbýho. Pořád mě držíš v šachu, víš že já sem slabá, abych tě opustila. Ale teď už ne. Teď už teda ne! Nechci už s tebou mít nic společnýho! Chci vlastní život, chci si ho řídit a ty mě už nezajímáš! Táhni! Táhni a víckrát sem nechoď! A nevolej mi! Mám tě už dost!" Trochu se u toho zadýchala. Uvelebila se v křesle a napila se. Dobrý, pochválila se. To by pro začátek šlo.

Celej další den o tom přemýšlela. Bylo to špatně. Ťukala cosi do počítače a promýšlela nějakou lepší strategii. A na obědě ji to napadlo. Cestou domů to ještě vybrousila. Nemohla se dočkat. Když přišla domů, panák poslušně čekal v obýváku. Osprchovala se, oblíkla, aby to bylo co nejpřesvědčivější. Jako herec v kostýmu. Pak zase přinesla víno. A začla svou etýdu:

"Víš, já sem si s tebou chtěla o něčem promluvit." Počkala jak se zatváří. Nic. Ale udělalo to dobrou dramatickou pauzu. "Mě už to nebaví, to co mezi náma je. Nikdy sem neměla sílu tě opustit, ale teď... teď ji mám. Je konec." Zase se na chvíli odmlčela, aby mu dala prostor na vyjádření. Samozřejmě šok, zděšení... A ona na to vklidu : "No, nebudu ti nic nalhávat. Mám někoho jinýho. Je lepší jak ty. Má mě opravdu rád. Né, né, nevykládej mi to už, už toho bylo dost, já sem o tom hodně přemýšlela a rozhodla sem se pro něho. Ber to jako chlap a nech mě už být. Teď odejdi a nikdy, opakuju nikdy už ke mně nechoď!" Vše ukončila dramaticky zdviženým ukazováčkem. Dopila zbytek láhve vína a padla do postele. Vzbudila se někdy po půlnoci. Přemýšlela o tom. Tenhle způsob se jí taky moc nelíbil. Lhala. A to by brzo prokouknul. Musí vymyslet něco lepšího.

Další den byla sobota. Nikam nemusela, a tak nevylízala z postele. Na jídlo stejně neměla chuť, ještě jí bylo špatně z vína. Počasí venku bylo zase hnusný. Byla ráda že nikam nemusí. Odpoledne si vzala do postele knížku. K panákovi vůbec nešla, neměla na něho náladu.

A v neděli to přišlo jako blesk. Neopustí ho. Nechce to. Vždyť to přece nemůže udělat. Co bude bez něho dělat? Na co se bude těšit? Pro co bude žít? Bude žít takhle? O víkendu bude zalezlá v posteli s knížkou a přes týden bude pracovat. Z ničeho nebude mít radost, nikde ani světýlko něčeho pozitivního, žádná útěcha. Jenom samota. Dostala strach. Vrhla se k telefonu. Vytočila jeho číslo. Čekala na jeho hlas. Konečně to zvedl.

"Haló?"
"Ahoj , to sem já. Jenom... jenom sem chtěla vědět, jak.. jak se máš, dlouho si mně nevolal."
"A to musím?" Zněl překvapeně.
"Ne, ne, samozřejmě že ne." Zachraňovala situaci. "Jenom.... mě napadlo, jestli se nechceš stavit. Něco navařím, co ... ?"
"No, no, nevím... možná."
"Tak, tak když se ti bude chtít, tak se večer zastav, jo?"
"Jo, dobře." Zavěsil.

Srdce měla až v krku. Radostí zatleskala. Přijde a udělají si skvělý večer. Jak mohla být tak hloupá, dyť nemůže být bez něho. Měla by být ráda, že si jí vůbec všímá, takovej skvělej chlap. Třeba jí zase přinese kytku. Byla šťastná že zavolala. Vyfoukla panáka a dobře ho schovala do skříně. Potom běžela nakoupit. Dneska udělá něco fakt moc dobrýho. Těšila se. Zase byl svět krásnej.

Seděla před televizí, bylo po zprávách. Na stole bylo všechno nachystaný k jídlu. V troubě bylo hotový kuře na citrónech. Opekla k tomu brambory. Celý byt voněl. Ta vůně byla protivná. Věděla že nepříde. Zase. Zase ji ponížil. Měla vztek. Nalila si víno. Rozbrečela se. Sopel jí ukápl na křeslo. Ani si neutřela nos. Vztekle vstala a vytáhla ze skříně panáka. Nafoukla ho. Posadila ho do křesla. Začla kolem kroužit jako lev v kleci. Křičela.
"Ty jeden sobče, co to se mnou hraješ? Baví tě to? Směješ se mi? Sedíš pak v hospodě s kamarádama a vykládáš jim, jaká sem blbá nána? Blbá kráva, co tě miluje, takže pro tebe udělá cokoliv? Co? Hraješ si na Boha? Sem jako loutka. Jednou veselá, jednou smutná... jak se ti zachce, jak se ti zlíbí. Tak to ne!" Vběhla do kuchyně, zhodila na zem šuplík, až se všechny příbory rozsypaly. Popadla ten největší nůž. Vrátila se zpátky a zběsile bodala do panáka. Přestala, až byl na cucky. Odneslo to i křeslo. Ale bylo jí to všechno jedno.

V úterý jí zavolal do práce. Omluvil se, že nepřišel, prý mu do toho něco vlezlo. Zeptal se, jestli může přijít večer, že prý jí přinese překvapení. Řekla, ať příde.

Večer čekala. Měla hotový řízky, brambory, na stole nachystaný talíře, příbory a víno. Křeslo bylo zašitý a překrytý dečkou. Panák byl už dávno v popelnici. S tím to zvládla dokonale. Jenom aby to bylo tak lehký doopravdy. Přišel přesně v sedum. Přinesl jí kytku růží. Růže milovala. Ale to jí nezlomí. Byla připravená se s ním rozejít, všechno mu říct. Nikdy, už nikdy ho nevidět. Byla připravená přežít. Řekl, že se nejdřív nají, protože má hroznej hlad. Snědli řízky. Vypili láhev vína. Trochu si u toho povídali, co práce a tak. Načal druhou láhev. To byla její chvíle. Byla rozhodnutá - teď nebo nikdy!
"A teď to překvapení!" Skočil jí do toho. Vytáhl z kapsy malý dáreček. Lesklý a ovázaný mašlí. Rozpačitě to od něho vzala.
"No.." Pobízel ji. "Rozbal to!"
A v tu chvíli jí to bylo jasný. Prohrála. Otevřela krabičku. Byl v ní prstýnek. S malým, modrým kamínkem.
"Je z bílýho zlata." Pochlubil se.
"Je ... je tak krásnej!" Koktala. Nemohla se vzpamatovat. "Ten je... je zásnubní?" Podívala se na něho dojatě.
Hluboce se nadechl a schoval hlavu do dlaní. Pak se narovnal. "Ty seš ale husa blbá! Všechno musíš zkazit!"
"Co sem... co sem zase udělala?"
"Chtěl sem ti dat jenom tak, pro radost prstýnek. Chápeš to? Jenom abych ti udělal radost. A ty to hnedka takle posereš."
"Tak... promiň." Zafňukala. A plán byl totálně v háji.
"Né, nech mě." Zvedal se k odchodu.
"Zůstaň, prosím tě!" Popadla ho za ruku. Vysmekl se jí. Odešel.

Padla na gauč a brečela. Je hloupá. On ji miluje. Vážně ji miluje a ona to takhle zkazí.... blbá, blbá, blbá ženská!
Snad zítra zavolá...

---