Duha na dvorku

Znáte Fulghuma? To je takovej ten starej fousatej prasák, co jezdí po okolí v otlučený dodávce Dodge, bere stopaře a stopařky a vyptává se jich na život. Onehdá vzal dva mladý studentíky a když se jich zeptal, co dělají a oni mu řekli, že jedí židli, málem naboural do stromu, jak se mohl smíchy potrhat. Nebo jak jednou nabral toho sběratele…

„Sbírám duhy,“ odpověděl chlapík, co seděl na sedadle spolujezdce a držel se, co mu síly stačily, aby za jízdy nevypadl. Fulghum za volantem tvrdil, že tady zná zkratku a tak jeli cestou necestou přes nějaký výmoly, auto poskakovalo jako kamzík a Fulghum byl nadšený jako vždycky. „A jak se to dělá, sbírat duhy.“ „No, ráno vstanete, jdete do koupelny, vyčistíte si zuby, pak si dáte snídani, to je jedno co, třeba chleba s máslem.“ „A kdybych si dal housku?“ Zakřičel Fulghum přes řvoucí motor, vždycky měl dotazy k věci. „Klidně můžete. Pak jdete do práce, něco tam jako děláte, nějaká ta svačinka, oběd a pak se jde domů. Odpoledne nějaká ta procházka, nákupy, vyvenčit psa nebo děti, dát pusu manželce, večer se můžete i dívat na televizi nebo si číst knížku a pak spokojeně usnete.“ „A co ta duha? Ptal jsem se, jak sbíráte ty duhy.“ „Jo ta duha, ta se přihodí mezi tím, kdykoliv, najednou prostě je. A já sbírám tyhle okamžiky, kdy se duha objeví.“

Sbírat duhy je ohromná věc, ten chlapík jí viděl z auta, autobusu, trolejbusu i tramvaje, z vlaku i z letadla, balonu a vrtulníku. Jednou prý seděl na záchodě, když se objevila, pak když jel na kole, na motorce i v náklaďáku, když skákal ze schodů nebo když stavěl lešení. Při horské tůře, při nákupu, cestou z práce i do práce, když koukal na televizi nebo vyměňoval píchlé kolo. Na žebříku, při trhání jablek nebo když sekal trávu nebo při hrabání listí. Viděl jí nad vodou, nad lesy, nad Pardubicemi i nad Českým Krumlovem, nad rybníkem, nad lípami kolem řeky, nad továrnou i nad poli. Vzpomínal na úžasnou duhu, kterou křižovaly blesky. Často jí viděl s dětmi, s manželkou nebo se sousedem, když stál na zastávce městského autobusu, tak jí ukazoval lidem kolem. A nejvíc si cení té, kterou viděl, když se miloval se svou ženou.

Měl rád, když duha byla pěkně celá, od obzoru k obzoru, ale nepohrdl ani jejím zlomkem, někdy je jasná, jindy matná, a nikdy nevíte, jak je daleko. Může to být jen dvacet metrů nebo taky pět kilometrů a vy to nepoznáte. A z letadla je do kruhu.

Ten den se Fulghum dozvěděl o duhách úplně všechno. Je to lom paprsků světla v dešťové kapce, která rozloží světlo na spektrum od červené po modrou. Dost často se stane, že paprsky se zlomí ještě jednou a my pak vidíme duhy dvě, ta druhá má barvy obráceně. A někdy, když máte obzvlášť velké štěstí, uvidíte třetí duhu, to si rychle něco přejte, protože už jí víckrát v životě neuvidíte. Ten chlapík si vždycky přeje, aby viděl trojitou duhu ještě jednou. Říká se, že duhy mohou být i čtyři, ale hodnověrní svědci neexistujou.

Vidět duhu ráno, je kumšt, čím to je, nikdo neví, jestli málo prší, nebo co. Zato odpoledne, tak hodinu dvě před západem slunce, to je jiná, čas duh nastává. Prší poměrně často a když pod mraky zasvítí sluníčko, máme tu matičku jedna dvě. Stačí se jen podívat tím správným směrem.

Sběratelé duh jsou vlastně dobrodruzi, všichni normální lidi se běží schovat před deštěm, sběratel ovšem vybíhá ven a sbírá si tu krásu. Ten pohled mu stačí, správný sběratel duhu nikdy nefotografuje. Ví, že příjde další. Zkrátka jen tak chodíte po světě, žijete si svůj obyčejný život a sbíráte duhu.

„Sbírat duhy není nic těžkýho,“ skončil ten chlapík, když vystupoval z Fulghumova auta „obzvlášť když máte jako já barák v místě, kde je duha dvacetkrát ročně. V americe maj dvacetkrát ročně tornádo, já mám zas dvacetkrát ročně duhu. Až budu ten barák prodávat, napíšu: barák s duhou na dvorku.“

Přemýšlím, co řeknu Fulghumovi já, až poveze mě.