Méďa

                                                      Méďa.

Poklička na hrnci poskakovala pod tlakem páry, jako šílená. Mladík, ležící na matraci pozoroval strop. Místnost, kde se nalézal byla temná a zatuchlá. Na stěnách byly plísně a grafity. Na zemi se pod paprsky z žárovky leskla kaluž krve. Rychle stékala po bílé kůži do prachu na podlaze. Nad krvácejícím mladíkem byl obrázek růžového medvídka s puškou a s šíleným úsměvem nad granátem u jeho tlapy. Celý pokoj bědoval nad přicházející smrtí, jen ten méďa se smál. Vařič zmkl, uhasila ho vroucí voda valící se z hrnce. Celý pokoj se ponořil do ticha, jen těžký dech z matrace se rozléhal v nekonečné hluchotě zdí. Mladík se lehce pootočil. Pozoroval, jak mu z rány čile vytéká rudá voda života. Měl radost, za chvíli mu skončí zápas. Uslyší píšťalku a bude volný. Žádné starosti, žádné problémy, žádní falešní přátelé, nic. Jen nekonečný spánek. Bylo mu jedno, jestli bude ráj nebo peklo. Byl rád za svůj blížící se konec, byl rád za smrt.

          V poslední době toho na něj bylo moc. Nejdřív Martin, který ho obyčejně prásknul. Pak Monika, která mu řekla, že je fajn, ale hold je tu někdo jinej. Pak ho vyhodili z bytu a ze studií. Všechno bylo na draka. On to tak nechtěl, chtěl to jinak. Sám sebe se často ptal, kde je ta hranice zlomu. Velice nedávno to zjistil.

Jeho nejlepší přítel mu umřel v bytě na předávkování. Bytná se nechala slyšet, že takový zmetky v baráku nechce a vyhodila ho na ulici. Šel za Monikou pro útěchu, otevřela mu a lehce sebou trhla, jak se ho lekla. „Víš, jak jsem ti říkala o tom klukovi s kterým jsem chodila. On se ke mně vrátil....“ Myslel, že se přeslechl, vždyť ještě v pátek.... Jen se usmál, otočil se a kvapně zmizel ve tmě chodby. Dopis ze školy, že ho nechtěj už ani vidět, mu předala bytná výměnou za klíč.

To byla ta poslední kapka. Řekl si „No jo, je to tu.“Vrátil se do místa, kde se po léta scházel s přáteli. Chtěl si ještě před tím uvařit čaj, ale pak se mu nechtělo čekat. Vzal žiletku a lehkým pohybem ruky se vzdal svého nároku na život.

 Ještě chvíli vnímal. Pak se mu už, k jeho radosti, zavřely oči a na víčkách spatřil slogan svého přítele: „Smrt si nevybírá.“

Otevřel oči a pohlédl na své tělo. Byl nahý a měl tmavě modrou kůži. Ležel na bílé planině a nad ním se procházely zelené mraky. Nebe bylo oblečené do tmavě rudé róby. Na celé planině bylo ticho. Chvíli se rozhlížel, nedýchal nebylo třeba. Po nebi běhalo černé slunce, zapadlo a hned zas vycházelo. Měl slzy  v očích z toho, co viděl. Náhle se vše v jednom okamžiku zastavilo. Jeho slza padala k zemi, zahlédl ji. Podala pomalu, skoro jakoby unaveně. Roztříštila se o bílý písek, který ji hned pohltil a z místa, kde dopadla, vyrostl ohromný strom. Mladík na něj hleděl s hrůzou v očích. Strom měl totiž místo plodů na větvích nabodané lidské hlavy a místo listí měl odseknuté dlaně. Všechny ty hlavy znal, byli to lidé, které zklamal. Úplně nahoře v koruně tohoto stromu byla nabodnutá největší hlava ze všech. Hlava bez očí, hlava růžového plyšového medvídka. Dostal strach, byl určitě v pekle, ale čekal zde spíše rohatý zlo než růžového méďu... Chvilku pozoroval strom obcházel ho dokola,  všechny oči se stále dívaly jen na něho. Náhle pocítil pronikavou bolest v hlavě a pálivý pocit ve své dlani. Upadl do písku a zavřel oči...

Probudil se v nemocničním pokoji, byl večer. Venku blikala pouliční lampa. U jeho postele seděla Monika a držela ho za ruku. Měla zavřené oči, spala. Probudil ji stiskem ruky. Pomalu otevřela oči  a než si uvědomila, co se děje, rychle řekl: „Miluji tě.“

Pak zavřel oči, byl unavený. Než usnul prohodil s ironií na rtech: „Je mi to líto.“ Dvacet minut na to zemřel.