Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJen na kraj lesa
Autor
Lakrov
„A to už tě jako nikdy neuvidím?!“ probudilo Prouzu vzlyknutí.
Strčil do kapsy rozečtené včerejší noviny a opatrně se rozhlédl. Nechtěl být spoluúčastníkem žádné další lidské tragédie. Už by byl raději vystoupil, nebýt to jedna z posledních tramvají. Téměř prázdný zadní vůz a předposlední sedadlo vlevo. Hlavně se neotáčet. Rozhádané milence už jednou zažil; a když je pak chvíli soucitně pozoroval, pustili se do něj. Oba svorně. Jak že ho to nazvali? Takové cizí slovo...
Tihle se aspoň nehádali. Objímali se. Kluk nevypadal zrovna šťastně; na to, že mu seděla holka na klíně. A žádná čůza. Anděl s duší na talíři. Seděla zády do uličky, aby na ní nebylo vidět, že brečí. Jenže slyšet to bylo. Jak kdyby ho vyprovázela na popraviště.
Prouza si radši vyhrnul límec a sklonil hlavu, jako že spí.
„A napíšeš mi?“ neuniknul ani tak jejímu hlásku.
„Myslíš hned?“ pokusil se ji kluk rozveselit žertem.
„Ještě nikdy ’s mi nanapsal,“ dělala, že tu nejapnou poznámku přeslechla. „A já tobě kolikrát. Taky básničku, jednou ve škole.“
„Nahá básnířka...“ pronesl kluk s teatrální hlasitostí, ale snad i trochu zasněně. Snad vzpomínka, co následovalo po vyučování?
„Jak můžeš... zrovna teď...“ obejmula ho ještě pevněji a rozvzlykala se, takže dalším slovům nebylo rozumět.
„Seš vůl,“ zabručel pro sebe Prouza a snad ani sám nevěděl, komu to patřilo. Tomu klukovi nebo jemu samotnému. Stáhl si čepici přes uši a snažil se usnout.
„Tak já ti teda jednu napíšu,“ vloudilo se do Prouzova čtyřpivního snu. „Máš kus papíru?“
Prouza měl pocit, jako by slyšel hrabání v tašce. Školní taška v noční tramvaji? Spíš jen taková větší kabelka.
„Nemám,“ fňuknula po chvíli. „Jen propisku. Tak mi to napiš na ruku.“
„Na ruku ne. Tam by to každý viděl. A taky by se ti brzy ztratila. Napíšu ti ji prstem na záda. Milá babičko, čárka, máme doma křečka. Tečka.“ Plesknul ji dlaní do zad.
„To není žádná básnička. Ty mě vůbec nemáš...“ začala zase nabírat.
„No tak... už nebul. A půjč mi tu propisku. Napíšu ti opravdickou. A bude jen tvoje.“
Zastávka a otevřené dveře. Nikdo nepřistoupil. Jen soudružka zima. Přiměla Prouzu zasunout si dlaně pod kabát. Dírou v košili se dotkly holého břicha.
„..neprostrčíš, když máš tužku v ruce. Musíš to rozepnout,“ zazdálo se mu, že se z jejího hlasu vytratil plačtivý tón.
„Proč mají kabáty, co nosí holky, knoflíky obráceně, než kluci?“
„To aby se to na nás vám, rozpačitým klukům, lépe rozepínalo.“
„Ale dyť to jde hůř, když je to takhle blbě, obráceně“
„Takhle zezadu jo. Ale kdybys stál proti mně...“
„...tak bys mi nemohla sedět na klíně a taky by se mi špatně psalo.“
„...tam ne. Počkej, vyndám si ji vpředu z kalhot. To by mi mamka dala, až by našla v prádle košili od inkoustu!
„A co tenkrát, jak našla...“
„Psst! Neříkej to. To je hanba. A tohle taky. Tuten knoflík nech na pokoji. No tak dobře. Ale jen... na kraj lesa.“
Prouza opatrně zavadil o svůj knoflík u kalhot. Trochu volný sice, ale poslední jistota na jeho chatrném oděvu. A v celém tomhle chatrném světě.
„Tak odkud bych měl začít,“ zdálo se Prouzovi, že slyší hlasité uvažování.
„Pozor, počmáráš je. Nešly by vyprat! Musíš pod.“
„Tudy?“
„Neblázni, tak nízko ne.“
„Proč ne?“
„Tam by to nešlo přečíst.“
„Mohla by sis kousek poposednout? Pícháš...,“ začal se kluk tomu slovu málem smát. „Teda tlačí to.“
„Počkej, tak vysoko zas ne. Zítra bych měla jít na tělocvik.“
„Tak mám připsat ještě omluvenku? Prosím omluvte mou... dívku. Musela jezdit celou noc tramvají, protože...“
„Co to píšeš...?“
„Neboj, to tam nepíšu.“
„To vím, ale teď to hrozně šimrá!“
„Taky zrovna píšu Š.“
„To strašně lechtá! Proč Š...? Ty píšeš nějakou sprosťárnu!“
„Jak’s na to přišla?“
„Pěšky!“
„A já myslel, že tramvají.“
„Au, tam ne!“ zadržela mu ruku; zřejmě když tužka zajela do pupíku.
„Musíme kráter opatrně obejít. Nebo bych kolem něj mohl nakreslit plot.“
„Ty už na mě zas vůbec nemyslíš...“ pípla a bylo znát, že nemá daleko k pláči.
„Místo breku bys mi mohla poradit rým na ‚holou‘.“
„... – ...“ Prouza se nadechl, jako by chtěl něco říct, ale včas se zarazil.
„Nic mě nenapadá,“ šeptla až po chvíli. „Jen mi to připomělo tátu; když něco provedlu. ‚Zasloužila bys...,‘ říká vždycky jen, ale nevím jestli myslí zrovna tohle.“
„Už to mám... A ještě bych tam mohl... Jé, to se mi tam asi ani všechno nevejde, ještě poslední řádek... Ukaž ruku.“
„Na ruku ne! Kdyby to táta viděl...!“
„A tam to neuvidí?“
„Jasně že uvidí. Až nastoupíme se ségrama ráno na rozcvičku. Do půl těla.“
„To jako vážně...?“
„Ne, dělám si legraci. A asi blbou. Rozcvička. Pozítří už...“
Tužka se zastavila a hlasy najednou utichly.
Prouza znovu vyndal z kapsy noviny a snažil se na ty dva zapomenout.
„Mohl bys mi kousek přečíst?“
„Nemohl, nevidím tam.“
„Ale přece víš, co’s psal.“
„Nevím, to ruka sama.“
„Zdálo se mi, že teď jsi psal L...“
„Ne, to bylo J. To je obráceně. To ses ve škole nenaučila?“
„Tak vidíš, že víš, co píšeš.“
„Nevidím, jen tuším, že vím co.“
„A víš to určitě?“
„Vím, ale ty si to čti teprve až ti bude nejvíc smutno. Teď by ses mi smála.“
„Jak bych se ti mohla smát? Dyť vidíš, že brečím.“
„Stejně bys mohla počkat. Aspoň pár dnů.“
„To abych se do té doby nemyla, jinak písmena...“ trochu se skrz slzy přece jen usmála.
„Neboj, přijedu jak jen to půjde, abych je ...“
„...myslíš obtáhnul?“ rozjasnil ten nechtěný dvojsmysl její tvář.
Kývnul na souhlas.
„A nedávej ji nikomu přečíst.“
„Blázínku... Blbečku! Tak za tohle se tam teda podívám. A hned.“
„Nedívej...“ žadonil. „Ještě to není podepsané.“ Rozhrnul cípy kabátu, sehnul se a rychle políbil čerstvá písmena.
Prouza zavřel oči a v uších mu doznívala slůvka dávno zapomenuté básně. Jak to tenkrát bylo? Zkusil zasunout ruku pod kabát a dírou v košili až na holou kůži. Autosugesce? Vzpomene si takhle lépe? Probral ho bzučák, provázející zavírání dveří. Ne. To už dnes není pravda. Ale i tak se asi každému několikrát v životě někdo ztratí. V nastalém tichu se ohlédl a zjistil, že je ve voze sám. Vytáhl ruku z pod kabátu a narovnal pomačkané noviny. Poslední vojáci povinné základní služby dnes opustili brány kasáren, padl mu již podruhé ten večer do očí jeden z drobných titulků.