Jeden trip

Paříž - 1971

Už ani neví, jak je tu dlouho. Ví, že si trest za svůj čin zaslouží. Je sám se sebou spokojen. Pořád však musí myslet na Claire. Tolik  ji miloval! Rád ji pozoroval, byla tak nádherná, když se usmívala, tak úžasná, když plakala. Vždy ji Olivierovi záviděl, tak jak jen jde závidět krásnou ženu. Nikdy si jí nevážil, hlupák. Prostě musel narazit, sám si o to prosil. Ještě než byl potrestán stalo se však něco strašného: Probudil jsem se. Zase ten hloupý sen!

Jmenuji se Francois a se svými přáteli jsem se poznal ještě na střední škole. Olivier chodil o rok výš a Christine, naše vesmírná kamarádka byla se mnou ve třídě. Pierra, nenápadného hocha, který vypadal trochu jako myš k nám přivedl Olivier i s jeho vyhublou, věčně sjetou přítelkyní Anne-Marie. Rok po našem přesídlení do Paříže za námi přišla Vivienne, Olivierova sestra. Po pár týdnech se z nás stala nejznámější partička tohoto města umělců, a tak nás zavedli k Michelovi, který nás od té doby zásobuje všemožnými drogami, od marihuany, přes houbičky a kokain, až po LSD.

Často jsme navštěvovali Michelův klub nebo jsme byli prostě doma. V roce 1971, když umřel Jim Morrison, se Olivier oženil, byla to první známka jeho odcizení od nás, rozkladu naší společnosti a velkých změn, které přišly po tom. Vzal si Véronique, krásnou brunetku, myslím, že pracovala na nějakém úřadě. Tou dobou jsme začali chodit na výstavy - na Dalího, Piccassa, Braqua atd.. Na jedné takové výstavě se Olivier seznámil s Claire. Nejspíš zrovna vystavovali Dalího, ale nejsem si jistý. Claire Oliviera hned zaujala, a tak začal svou ženu podvádět ani ne měsíc po svatbě. Claire byla mladá, krásná s nebesky modrýma očima. Uměla si život užívat plnými doušky – naprostý protiklad jeho ženy. Ještě ten večer ji pozval do jednoho ze svých bytů, kde jsem tou dobou bydlel já a pár dalších lidí. Olivier a jeho Véronique bydleli jinde. Proto chodil s Claire sem, jeho žena byla často doma. Museli jsme tedy odejít, tentokrát si Olivier nepřál, abychom ho pozorovali, ani si nedal nic na posilněnou. Zmizeli jsme, ale Pierrovi a Anne-Marie to stejně nedalo a pozorovali je oknem. Vždycky měli podivné choutky.

Takhle si Claire k nám vodil po několik měsíců. Jejich vztahem jsem trpěl. Ona pro mě byla jako slunce, byla můj jediný důvod k životu.

Jednoho večera přišli znovu, oba byli hodně sjetí, smáli se. Olivier nás zase vyrazil, a tak jsem šel do klubu, Michel mi poslal po Vivienne vzkaz, že přišel nový materiál. Nemohl jsem odolat, byl jsem zoufalý.

Když jsem se jakž takž vzpamatoval, bylo ráno o pět dní později. Prožil jsem jeden z nejlepších tripů, jaký mě kdy mohl potkat. Vůbec si nepamatuji, co dělo. LSD, které prodával Michel bylo nejlepší z celé Paříže.

Vypravil jsem se domů. Jakmile jsem vešel do dveří, do nosu mě udeřil strašný zápach. Prošel jsem celý byt. Nikde nic. Na zemi akorát ležely střepy z rozbité sklenice, z převrácené lahve vyteklo na koberec víno. Smetl jsem střepy na papír a to pak vyhodil z okna.

Náhle někdo zazvonil. Otevřel jsem dveře a spatřil jsem podsaditého muže v ošoupaném saku se záplatami na loktech. Představil se mi jako detektiv André Roger. Pozval jsem ho dál a uvařil mu kafe, které jsem našel na dně kredence.

„Nevíte něco o slečně Claire Duvalové?“  zeptal se mě po chvíli. Otočil jsem se k němu a pohlédl na jeho tlusté ruce. Cítil jsem, jak mě sleduje zpoza hrnku s kávou. Kolena se mi podlomila zlou předtuchou, srdce mi na pár vteřin přestalo bít. Zhluboka jsem se nadechl k odpovědi.

„Claire znám.“ Řekl jsem nejistě. „Je dívkou mého přítele.“ Dodal jsem s bodnutím u srdce. Při odpovědi jsem se snažil si vzpomenout na spisovnou mluvu, abych nezněl jako hlupák.

Odložil  pero a položil si ruku na čelo. Na papír před ním skanulo pár slz. Stýská se mu po svobodě. Hluboce lituje svého činu…musí tu však zůstat…ještě pár chvil…zítra ho čeká smrt. Proto musí rychle dopsat svůj příběh. Potřásl jsem hlavou a vrátil se zpět do reality. Tyhle nepříjemné halucinace mě jednou zničí!

„Dnes ráno ji našli mrtvou na břehu Seiny.“ Oznámil mi suše a zadíval se na mě, aby viděl, jak na to zareaguji. Křečovitě jsem se chytil okraje stolu. To ne!

„Jak se jmenuje ten váš přítel?“ Detektiv vytáhl z kožené brašny blok a pero. Posunul si brýle na nose, poškrábal se na bradě a pohlédl na mě.

„Olivier Henri.“ Odvětil jsem. Nevím, jestli je to jeho celé nebo pravé jméno. Vždy se představoval jen takhle. Detektiv pokýval hlavou a odložil na špinavý stůl nedopitou kávu. Ještě před odchodem znechuceně pohlédl na nepořádek v obývacím pokoji a na chodbě. Ani nechci vědět, co si o mě myslel. Při tom určitě jeho byt nevypadal o nic lépe. On sám vypadal, jako kdyby ve svém obleku chodil už několik měsíců a ani jednou ho nesundal. Pokrčil jsem rameny a přešel jsem do ložnice. Otevřel jsem poslední zásuvku pomalované skříně. Vysypal jsem trochu kokainu na hřbet ruky a vdechl jsem ho. Zavřel jsem na pár vteřin oči a s úsměvem jsem se usadil na zem mezi roztrhané polštáře.

Asi po hodině jsem se vypravil za Olivierem. Otevřel mi celý rozespalý. Na tváři se mu rýsovala fialovo-zelená modřina.

„Co se ti stalo?“ Zeptal jsem se ho. Zívl a pozval mě dál. Vešel jsem dovnitř a rozhlédl jsem se kolem sebe, tak jako to před pár hodinami udělal ten detektiv, když přišel za mnou. Olivier se usadil do roztrhaného křesla a konečně mi odpověděl na mou otázku.

„Trochu jsme se pohádali s Véronique, nějak přišla na to s Claire.“ Zabručel naštvaně.

„Nemáš ji podvádět.“ Odvětil jsem a zapálil si cigaretu.

„Že to říkáš zrovna ty!“ Ušklíbl se Olivier. Můj životní styl neodpovídal morálním zásadám normálního člověka. Tomu ale neodpovídal životní styl nikoho z mých přátel a už vůbec ne Olivierův. Chudák Véronique.

Rozhodl jsem se, že konečně řeknu, proč jsem za ním přišel. Odkašlal jsem si a spustil jsem:

„Ráno za mnou byl nějaký detektiv…nemůžu si vzpomenout na jméno…Říkal, že Claire je mrtvá.“ Pozoroval jsem Olivierovu tvář. Nic, ani památka po nějakém citu.

„Jak je to možný?!“ Zeptal se naoko zděšeně.

„Právě na to jsem se tě chtěl zeptat.“ Vstal jsem z křesla a šlápl na střepy z talíře.

„No, tak už můžeš jít.“ Olivier vyskočil na nohy a strkal mě ke dveřím. Na chodbě přede mnou se objevila Véronique. Na tváři měla spoustu modřin a ruce měla poseté škrábanci a řeznými ranami. Ani nechci vědět, jak vypadal zbytek jejího těla. Vrhla na mě prosebný pohled a rychle se protáhla pootevřenými dveřmi.

„To on ji zabil!“ Vykřikla. „Je to obyčejný feťák a zabil ji kvůli drogám!“

„Ta mrcha!“ Zasyčel Olivier, pustil mě a vyběhl za ní z bytu. Otřásl jsem se.

Když jsem vešel do domu, spatřil jsem Pierra, jak sedí na schodech u mého bytu. Zakrvácené ruce si tiskl k hrudi a plakal. Nejdřív jsem si myslel že je to krev Claire, ale pak mi došlo, že je to hloupost. Pierre vstal a objal mě. Hystericky vzlykal a třásl se.

„Co se ti, proboha, stalo?“ Zeptal jsem se ho roztřeseně. Dneska toho už bylo na mě nějak moc.

„Já-já jsem ho zas-zastřelil…“ Zavzlykal. Podlomila se mi kolena. Vrhl jsem na něj tázavý pohled, neměl jsem sílu se zeptat koho zabil.

„Michela.“ Šeptl zoufale.

„Michela?!“ To snad není možný! Celý svět se mi rozpadá. Z Oliviera se pod vlivem drog stává blázen, má milovaná Claire je zvražděna a teď i Michel… Zhroutil jsem se vedle Pierra na schody. Z kapsy jsem vytáhl sáček s kokainem, nasypal si trochu na hřbet ruky a šňupl jsem si. Aspoň na chvíli mi bylo lépe. Nabídl jsem i jemu.

Při těchto vzpomínkách mu vyrazil na čele pot a zároveň jej roztřásla zima. Třeba se z toho ještě před smrtí zblázní, a tak mu nepřijde tak hrozné zemřít. Má hrozný strach. Třesou se mu ruce, nemůže psát, dýchat, spát... Už zítra… Otřásl jsem se a skryl si hlavu do dlaní. Asi z toho zešílím.

V obývacím pokoji jsem usadil Pierra do křesla a nalil mu nějaký alkohol, který jsem našel ve skřínce. Pierre se celý klepal, z koutku úst mu kapaly sliny. Nevěděl jsem, co mám dělat. Zavolat policii nebo ho tady nechat? Zvedl jsem sluchátko telefonu. Jak znám Pierra, určitě ho při tom někdo viděl, nebudu ho tady schovávat, ještě by mě zavřeli taky. Vytočil jsem číslo policie a oznámil jim, co se stalo. Za chvíli už zvonili u mých dveří. Předal jsem jim Pierra, který ani nevěděl, která bije. Když bude mít štěstí zavřou ho do blázince.

Co teď? Michel je mrtev, takže do klubu nemůžu…Zavolal jsem Christine, nutně potřebuji společnost. Christine řekla, ať přijdu k ní. Marihuanový dýchánek. Když jsem dorazil, otevřela mi Christine ve svém vesmírném šatě. Byla úplně sjetá. Objala mě a začala mi šeptat, že Claire zabili mimozemšťané. Táhla mě za sebou do obývacího pokoje, kde na zemi sedělo spoustu různých lidí. K mému údivu byl jedním z nich i André Roger, náš detektiv. Neptal jsem se ho, co tu dělá, tahle návštěva jistě patřila k vyšetřování. Vedle něj seděla Anne-Marie se slzami v očích. Truchlila pro Pierra.

Já jsem se usadil vedle své hostitelky, která mi podala tlustého jointa. Po pár kolech jsem přestal vnímat okolní svět. Z mé letargie mě akorát na chvíli vytrhl výkřik Anne-Marie, když se na ni začal sápat detektiv. Usnul jsem.

Ráno jsem se probral v úplně jiném bytě, než v jakém jsem usnul. Trošku mě to vyděsilo, i když ne moc. Tohle se mi stávalo často. Nikdy jsem ale nepřišel na to, jak jsme se přesunuli.

„Jsme v Lille!“ křičela nadšeně Christine. „Tady zemřela má astrální sestra!“ Začala tančit kolem Anne-Marie. Vůbec jsem nechápal o čem to mluví. Jak jsme se mohli octnout Lille? Jaká astrální sestra? Až po chvíli mi došlo, že tím myslela Claire. Jenže Claire našli v Paříži na břehu Seiny… Neřešil jsem to a rozhlédl jsem se kolem sebe. Byli tu všichni kromě detektiva. Andrého Rogera Christine nechala v Paříži. Vstal jsem, posbíral kusy svého oděvu, oblékl se a vyrazil jsem domů. Půjčil jsem si Pierrovo auto, kterým přijela Anne-Marie.

V Paříži jsem zašel za Olivierem. Pořád mě pronásledoval nepříjemný pocit, že s ním není něco v pořádku. Když jsem dorazil k jeho bytu, dveře byli otevřené a zevnitř se ozýval křik. Olivier se zase hádal s Véronique. Opatrně jsem vešel dovnitř a spatřil jsem ho, jak se sklání nad Véronique a napřahuje se k úderu. V ruce měl kuchyňský nůž. Vykřikl jsem a vrhl jsem se na něj. Chytil jsem ho za ruku a vytrhl mu nůž. Vztekle se ke mně otočil a praštil mě pěstí. Vzápětí jsem mu podkopl nohy. S heknutím se složil na zem. Než jsem stačil zareagovat, už klečel nade mnou a tlačil mě k zemi. Nahmatal jsem vedle sebe vidličku. Zabodl jsem mu ji do stehna. Véronique vykřikla a s pláčem se zhroutila do kouta místnosti.

„Zabiju tě!“ Sípal Olivier. „Zabiju tě, ty pse! Stejně jako jsem zabil Claire!“ zhluboka se nadechl a pohlédl na svou vzlykající ženu. Ve chvíli jeho nepozornosti jsem se natáhl pro nůž a vrazil mu ho do břicha. To měl za Claire, pomstil jsem se. Olivier zachroptěl a složil se na zem vedle mě. Vytrhl jsem nůž z rány a bodal znovu a znovu a znovu, dokud jsem neucítil, že je Olivier mrtev.

Se zakrvácenýma rukama jsem se vypotácel z domu. Z telefonní budky jsem zavolal na policii, že Olivier Henri je mrtev. Potom jsem upadl do stavu podobného podivnému snu. Potácel jsem se ulicemi s rukama od krve. Nikdo si mě však nevšímal.

Žil jsem se svým činem celý měsíc. Potácel jsem se po městě, neustále jsem v něčem jel. Nemohl jsem s tím žít, v noci jsem se stále budil z hrozných snů, ve kterých jsem znovu zabíjel Oliviera. Navíc se mi zdálo, že vidím Claire pokaždé, když jsem vyšel z bytu. Myslel jsem, že jsem se zbláznil.

Jednoho rána, po dalším děsivém snu plném krve jsem zavolal André Rogerovi a řekl jsem mu, ať okamžitě přijde. Když zazvonil u mých dveří, otevřel jsem mu a naprosto klidně jej pozval dovnitř. Uvařil jsem mu kávu a sedl jsem si naproti němu ke stolu plnému odpadků. Usmál jsem se na něj a oznámil jsem mu, kdo zabil Claire. Jen přikývl. Předstíral, že to věděl. Po té jsem mu řekl, že já zabil Oliviera. Trhl sebou a pohlédl na mě. Asi mi z očí zářilo nějaké podivné světlo nebo co, detektiv se celý napjal. Po chvíli vytáhl z brašny pouta. Nabídl jsem mu ruce. Když mě policie odváděla ze schodů, spatřil jsem Claire, jak se prochází po parku.

Nemohl jsem uvěřit svým očím. Vždyť je přeci mrtvá! Leží ve studeném hrobě, nedýchá. Otočil jsem se za ní. Usmála se na mě a zamávala mi. Ke mně však nepřišla. Stála opodál a pozorovala, jak mě policisté odvádějí do auta.

Nikdy jsem nepřišel na to, jestli to byla jen halucinace nebo skutečnost. Pár dní po mém zadržení ke mně do cely přišel psychiatr. Nepředstavil se mi, nikdy na mě nemluvil, jen mě stále pozoroval. Pár dní po jeho poslední návštěvě, ke mě zavítal André Roger. Beze slova mi podal nějakou složku. Vytáhl jsem z ní papíry a začal jsem číst. Psali tu, že mám nějakou psychickou poruchu způsobenou požíváním velkého množství drog. Psali tu, že já zabil Claire! Svalil jsem se na postel a zavřel jsem oči. Detektiv odešel. Po chvíli dveře cely bouchly znovu. Uslyšel jsem kroky, které se blížili ke mně. Do ruky mi zajela studená jehla. Vstříkli do mých žil nějakou podivnou látku. Úplně jsem ztrácel vládu nad svým tělem. Dostavily se děsivé vidiny. Byl jsem tam já. Běžel jsem do svého bytu. Byla noc. Rozrazil jsem dveře a vletěl do ložnice. Na posteli spal úplně sjetý Olivier. Vedle něj ležela Claire. Vrhl jsem se na ni a pokoušel se ji uškrtit. Rozbili jsme pár skleniček, porazili láhev od vína. Pak byla najednou tma. Další sen se odehrával na břehu Seiny. Ukládal jsem tam Clařino tělo ke spánku. Smál jsem se a plakal. Pak jsem se vrátil za Michelem do klubu. Tma.

Následující ráno mě bolela hlava a bylo mi neuvěřitelně špatně. Nevím, jestli díky té injekci nebo kvůli tomu, že jsem si uvědomil, co jsem udělal. Jak jsem jen mohl?! Vždyť jsem Claire miloval…Vstal jsem z postele a pohlédl ze zamřížovaného okénka.

Odvezli mě do blázince, kde po pár elektrošocích prohlásili, že jsem zdravý a že za svůj čin jsem plně zodpovědný. Odsoudili mě k smrti. Po pár dnech tam se mi doneslo, že se Véronique oběsila. Když mě znovu přepravili do věznice, navštívila mě Claire. Sundala mříž z mého okénka a vklouzla za mnou do cely.

„Stýská se mi po tobě.“ Zašeptala. Párkrát prošla kolem mě, pak mi vtiskla polibek na čelo a zase odešla.

Když jsem se ráno probudil, mříž mého okna ležela vedle postele. Přejel jsem si rukou po zpoceném čele.

Po dvou nebo třech hodinách někdo vešel do mé cely. Jejich tváře byly rozmazané. Spoutali mě a odvedli na místo, kde byla tma. Cítil jsem, jak se mě dotýkají studenýma rukama, viděl jsem kdesi v hlavě Claire. Smála se. Po tvářích mi stékaly slzy.

Spoutali ho jako ubohé zvíře. Lámali jeho tělo i duši. Chtěli z něj vymámit přiznání ke Clařině vraždě. Jenže Claire tu byla taky. Smála se mi! Mému utrpení.

Když jsem byl předveden před soud, v lavicích seděla většina mých přátel. Christiane zvedla transparent, na kterém bylo napsáno, že jsem nevinný, že Claire zabili mimozemšťané. Jako první předstoupil André Roger a vyprávěl všem o našem setkání. Pak přišel psychiatr a řekl, že si myslí, že by mi prospěla nová hospitalizace v blázinci. Můj mozek byl prý poničen požíváním velkého množství drog. Byl jsem odsouzen k doživotí ve vězení. Ani psychiatr, ani Christiane to nemohli nijak změnit. Jsem rád, že mě neodsoudili k smrti.

Po soudu mě odváděli k autu, které mě mělo převézt zpět do věznice. Už jsem nasedal do auta, když jsem spatřil Claire. Seděla na obrubníku a usmívala se na mě.

KONEC