Černočerný

V půli noci mne probudí ticho mého snu.Očima Tě ve tmě nahmatám a ten užírající pocit strachu je na chvilinku uspokojen. Sníš o hmatatelných myšlenkách, plyšovém medvídku a zlaté rybce. Pokouším se tě v tobě najít, sloučit tvé tělo s tvou myslí, sloučit tento součet nejrůznějších buněk se slovy, doteky, smíchem, slzami, pohledy i pohyby, s tím, co z tebe znám. Noc sama mě zásobuje těmito myšlenkami, vlévá do mě svou vroucí krev, neskutečně silně se stává mou součástí. Opět mne navštíví to náhlé uvědomění si lásky k životu.Miluji tě, noci. Miluji tě, tmo. Myšlenky nabírají tvary i směr, nechám se tou rychlostí poklidně unášet. V tom uslyším tiché a prudké prasknutí čehosi blízko mne. Odněkud shora sestupuje k naší posteli černý anděl. Černý anděl v černočerné tmě. Nevidí mne, vnímá jen tebe. Posadí se na okraj postele a sleduje tě. Nejsem součástí této scény, jsem pohým pozorovatelem, trochu odcizeným, jako návštěvník z jiného světa. Najednou otevřeš oči. Vaše pohledy se setkají a ve tvé krásné tváři se zrodí úsměv. Mluvíte spolu aniž by království noci narušila jakákoli slova. Občas zaslechnu kousky vět, ale nejsem schopen jim porozumět. Chtěl bych odejít od toho, co se stane, ale mé tělo mne odmítá poslouchat. Na chvilku zavřu oči a pokusím se znovu usnout. O několik minut později cítím, že se zvedáš z postele, donutím unavené oči, aby se otevřely a posadím se. Ani jeden z vás však nevnímá mou přítomnost. Má mysl stále nemůže pochopit důvod přítomnosti toho černého anděla, nechce ho tady, možná trochu žárlí na porozumění, které z vás dvou přímo čiší. Rozhovor beze slov, pochopení bez myšlenek. Sedím v posteli a prostupuje mnou pocit marnosti. Podá ti ruku a pak se zvednete z postele. Ztrácím tě. Srdce se láme, malé lupnutí a tlumený náraz na podlaze, tak strašně chci křičet, natáhnout ruce a zastavit tě, nedělej to, stůj, kam jdeš, tvé místo, tvé srdce je přece tady, tady u mně, zůstaň tu se mnou, co budu dělat bez tvé přítomnosti, potřebuji tě...

Očekávám váš společný první krok, vykročení pryč, dál ode mně, odchod a definitivní konec. Ale namísto toho se oba vznesete, s takovou nonšalancí a lehkostí, v očích jiskry, na tvářích úsměv, jeho ruka ve tvé, ozářeni jakýmsi fialovým tlumeným světlem. Schovám hlavu do dlaní pevně zavřu své oči. Nemohu. Nemohu se dívat jak odcházíš. Strachy se proměnily ve skutečnost. Jsem tak malý, tak malý... Jak snadno se člověk může dostat na samé dno... Je to tak snadné...