Andělé

Jen Slunce může spálit jejich křídla.

S posledními paprsky Slunce vyprchala i má touha žít. Palčivý pocit uvnitř mého srdce mě hnal stále dál, do strmých kopců, až tam k velikému dubu, prastarému, zlomenému. Zakopávala jsem, padala a znovu vstávala, abych mohla dojít na konec své cesty. Nevnímala jsem rány na svých bosou nohou, ne... jen tu uvnitř mě samotné.
Na pokraji sil, zoufalá a vyčerpaná, jsem dorazila až k němu. Přes slzy jsem těžko rozeznávala jeho větve, mně tak dobře známé. Vše najednou ztichlo, krajinou se rozrostlo ticho, mučivé a plíživé. Jako by sama příroda tušila můj záměr, nebo se snad schovávala a nechávala mě tu samotnou. S dýkou v ruce. Jen teď, v tom hmatatelném tichu, jsem si mohla vybavit tak dobře jeho slova...
,,Můžeš si za to sama... za všechno. Je ti zle, protože si to přeješ! Sama sebe chceš trápit a také to děláš!"
Chytla jsem se za hlavu. ,,Ne, už ne... už to nechci slyšet... už tě nechci vidět... nech mě..." snažila jsem se vypudit jeho představu z hlavy, jeho chladný, posměšný výraz, jak mnou pohrdal a vysmíval se mi. ,,Prosím, nech mě odejít!" chtěla jsem vykřiknout, ale z úst nevyšla ani hláska. Jen čepel dýky se zaleskla v posledním světle mého života. Držela jsem ji v třesoucích se rukou, zoufalá, bezradná, smutná. Nemohla jsem najít tu sílu... bodnout, seknout, ublížit svému tělu. Nechtěla jsem ale být ani tady, ani tam... kdesi na druhé straně. Slzy se draly na povrch a já neměla tu sílu je zastavit, tolik to bolelo. To kruté zjištění...
Přišel tak náhle. Vlastně ani nevím, zda přišel, či přiletěl, náhle tam byl. Obklopen světlou září, s bělostnými křídly a jemnou vůní, tak uklidňující a jemnou. Anděl. Neměl tvář, byla to jen silueta muže v bílé záři, která mě tak zčistajasna obklopila.
,,Jsem už mrtvá, že? Tohle asi bude nebe..." odvážila jsem se říci první slova, a opravdu, i k mým uším dolehla. Rukávem od šatů jsem si otřela slzy, tady nebudou potřeba.
,,Ne, jen se na sebe podívej. Vidíš snad nějaký šrám?" promluvil na mne vlídným a hřejivým hlasem, avšak něco v jeho slovech... Připadalo mi to tak známé a zároveň děsivě cizí, ale nedovedla jsem to nikam zařadit. Podívala jsem se na sebe, a pak na ruce, stále pevně svíraly dýku, ale neublížila jsem si s ní. Nechápala jsem.
,,Co se to děje... mám snad vidiny... šílím... určitě šílím," zpanikařila jsem, zachvátila mě nová vlna emocí, pocit konce, naprostého zhroucení a lásky. Ano, toho hřejivého pocitu, který jsem se tak snažila udržet a jen pro něj jsem chtěla bojovat. Vždy jsem však narazila na mrtvo, na holou, kamennou stěnu jeho srdce, neoblomnou, chladnou a krutou. Na silnou bariéru, jež tak dlouho pěstoval proti mě.
Letmý dotek na rameni mě vyrušil z mých úvah a šílenství. Vzhlédla jsem a znovu spatřila anděla. Stál nade mnou a jeho křídla mě pomalu objímala, s jejich blízkostí okamžitě mizely mé smutné pocity. Zbraň v mých rukou se rozpadla v prach.
,,Pojď se mnou, můžeš žít věčnost, ve světě, kde tě nikdo nenalezne. Budeš mít všechno..." znovu jeho hlas, který jako přílivová vlna projel mým tělem. Upírala jsem na něj svůj pohled a pomalu rozeznavála detaily jeho tváře. Překvapilo mě to, byl opravdu jako člověk. Jen ty oči, černé a bezedné. Skrývaly věčnost, nepolapitelnou, nezjistitelnou. Žádné světlo se od nich nemohlo odrazit, a přesto jsem přikývla, i když mně jeho vzhled naháněl strach.
,,Neboj se, maličká... se mnou budeš šťastná jako nikdy předtím," konejšil mě a rukou pohladil po tváři. Byl tak teplý na dotek, tělem i svým srdcem, bylo to tak hmatatelné, jasné, možná až příliš, ale nedbala jsem vnitřního varování, neměla jsem co ztratit. Pro tento svět jsem umřela.
Objal mě okolo pasu a roztáhl svá mohutná křídla, zvedl se silný vítr a rozcuchal mi vlasy. A já se smála. Unášel mě daleko od lidí a starostí. Předešlé pocity byly ty tam, snad je ten vítr odvál a zbyla jen radost a náhlý příval tepla v mém těle. Kličkovali jsme mezi stromy, přelétli řeky a kopce. Všude okolo zavládla naprostá tma. Jen několik hvězd na obloze ukazovalo ztraceným duším jejich směr. Dolétl se mnou až na nejvyšší vrchol našeho kraje a rukou ukázal k nebi, k té nejjasnější z hvězd.
,,Ta teď patří tobě... mám moc nad oblohou... daruji ti ji. Jako důkaz lásky, neboť jen ta dokáže na zem přivolat anděla. Dlouho jsem tě pozoroval, srdce mě bolelo, jak jsem musel přihlížet těm mukám. Ale teď je všemu konec. Půjdem tam, kde na nás nedosáhnou, jen budeš-li si to sama přát," vlídně stiskl mou ruku a políbil mě na tvář. Jeho rty byly tak hebké a měkké... okamžitě mi vytryskly slzy, vzpomněla jsem si na něj, na jeho první polibek, znovu jsem zažívala tento pocit. ,,Je to tak správné? ...myslela jsem, že takové to už být nemůže..."
Sotva jsem se ponořila do těchto myšlenek, vytrhl mě jeho hlas...
,,Ta hvězda žije s tebou, dokud bude zářit na nebi, ty budeš žít..."
Pohlédla jsem vzhůru, opravdu tam ještě byla. Krásná, jasná, a v tu chvíli jsem měla pocit, že patří opravdu jen mně. Dárek z lásky.
,,Ale náš čas tady se krátí, musíme jít, než vyjde znovu Slunce. Mohlo by mi spálit má křídla," řekl a s těmito slovy mě vzal za ruku.
Na chvilku jsem spatřila jeho černé oči, vyschlé, bez života.
Přitiskla jsem se pevně k jeho tělu, avšak neslyšela jsem nic, žádný tlukot srdce. Hned jsem se ale napomenula; je to přeci anděl, bytost stvořená z Dobra, jež mi jde vrátit můj ztracený čas...
A nelhal mi, ani nevím, jak dlouho jsme letěli, snad jsem i usnula v jeho náručí, objevili jsme se na květinami zarostlé louce. Z té krásy až přecházel zrak. Uslyšela jsem i zurčení vody a ihned nalezla jeho zdroj. Malý potůček si tu vyšlapoval svou cestičku, a ta voda, čistá a průzračná.
,,Tohle není všechno," pousmál se, i když poněkud toporně, a vyzdvihl mě do vzduchu, hned mě však položil na nohy, aby mi mohl ukázat, co se rýsuje na druhé straně. Překrásné město z čistéhé bílého kamene. Visuté zahrady a dlouhé štíhlé věže. Co bylo ale nejzvláštnější, nestálo na zemi, nýbrž levitovalo ve vzduchu. Tohle musel být skutečný ráj.
Rozeběhl se směrem k němu a já mu byla s dětským smíchem a radostí v patách. Nohy jsem měla tak lehké a okvětní lístky květin je jen hladily, jak dopadaly na zem. Ach, taková nádhera! Pocit naprostého štěstí mi zaslepil mysl. Viděla jsem jen to, co jsem chtěla. Nevnímala jsem stíny okolo sebe, shrbené a zmučené s tváří žen, jak bezcílně bloudily krajinou. A nad nimi další anděly, s těma černýma bezednýma očima, které se v té chvíli naplnily radostí... zlou a bodavou...
Ničeho tu nebyl nedostatek. Léta jsem žila se svým krásným snem a nestárla. Nikdo tu nestárl, všichni si ponechávali své krásné tváře. Každé ráno bylo krásnější a celý den se hrály hry, všichni se radovali. Ve stínech jsem viděla postavy dívek, které sem také přivedla nešťastná láska, bylo mi tak dobře v jejich společnosti...
Zanevřela jsem na svůj vnitřní hlas, který pak utichl docela. Jednou ale muselo dojít k procitnutí... Zdál se mi sen. O mém milém, který mlčky stál u okna a někoho vyhlížel. Jeho pohled, unavený, bezmocný, zklamaný a vyčerpaný, mi naháněl strach. I přes všechno, co mi kdy řekl, stále jsem jej v hloubi svého srdce nepřestala milovat. Poprosila jsem anděla, ať mi k němu otevře cestu, do vnějšího světa. Zloba, jež mě zasáhla takovou silou, až jsem musela kleknout na kolena, přišla znenadání. Z jeho očí. Jediná emoce, které byly schopny.
,,Proč? Řekni mi, proč? Máš tu všechno... tolik let uplynulo v jejich světě a najednou si vzpomeneš..." sykl jako had, který se chystá zahubit svou kořist.
,,Musím... měla jsem zlý sen," nenechala jsem se jeho krutou reakcí jen tak odbýt...
Několikrát sebou zlostně škubl a popošel o pár kroků stranou...
,,Dobrá... sama jsi to chtěla," ta slova se mi zaryla do srdce jako ledový trn...
Otevřel bariéru. Znovu jsem se objevila u starého dubu, umíral, a v něm byla zabodnutá zrezivělá dýka. Rozeběhla jsem se známou cestou směrem k dřevěnému stavení, kde jsem s ním bydlela. Všude bylo takové ticho, stejné jako před lety. Narazila jsem jen na polorozbořenou chatrč, na které se usadil prach a špína. Něco se ve mně sevřelo ve zlé předtuše. Bloudila jsem okolo domečku jako stín bez duše, zoufalá a opět tak bezmocná, než jsem zaslechla cizí kroky...
Stará žena kráčela po pěšince směrem k dubu. Rychle jsem jí vyšla vstříc s otázkou na rtech...
,,Co se tu stalo... co se stalo Michaelovi? vyhrkla jsem na stařenku. Její stařecky vlídná a pokojná tvář se ke mně obrátila...
,,To je, děvenko, už velmi dávno. Moc smutný příběh. Prý celé noci stával u okna a čekal na svou dívku. Nepřicházela, opustila jej, a on umřel žalem. Tak moc ji miloval," odpověděla mi.
Má tvář se v tu chvíli musela podobat posmrtné masce. Nedokázala jsem si to připustit, zahleděná jen do sebe jsem přehlížela jeho lásku. S křikem jsem se rozběhla hlouběji do údolí, utíkala dál a dál. Zmítaná pocitem viny a žalem. Jak jsem jen mohla uvěřit slovům anděla a nechat se připravit o jediné štěstí, které jsem měla...
Mohla jsem si za to sama. Nejjasnější hvězda na obloze zhasla a ukončila svou nebeskou pouť.
A oni, andělé, nesmrtelní, krásní, nepřestali vábit žalem zlomené dívky na vlídná slova. Kradli jejich duše, aby s nimi přetrvaly ve věčnosti. Ti, jejichž oči se proměnily v tunely prázdnoty, jejichž city se postupem času vytratily úplně a oni museli snášet ta největší muka, věčný život v ráji, osamocení, nenacházející klid a mír, ti, které mohly zabít jen paprsky Slunce, tu zůstali. Zklamaní, zlomení a bez síly vykročit vstříc zářícímu kotouči...

---