Čas růží

Tak. A je to tady. Nevím proč, nevím jak, ale je to tady. Přišla chvíle, kdy se mám poprat s vlastním sobectvím. Myslet víc na sebe než na kohokoli jiného. Stále se mi v hlavě opakuje tatáž otázka: „Proč? Proč sakra já? Takhle jsem si to nepředstavoval.“ A skutečně. Jsem uvnitř sebe zavřen sám se sebou a po dlouhé době to není moc příjemná společnost. Takže mám? Anebo snad ne? Bude to správně, i když to vůbec správně nebude?

Myšlenky v hlavě proudí tam a zpátky dost rychle na to, aby byl zmatek, ale příliš pomalu, než aby se konečně objevilo to správné rozhodnutí. Nebo alespoň rozhodnutí, které by jako správné vypadalo.

Na chvíli si vždycky řeknu: „Jo, takhle to udělám, to je to nejlepší…“ A téměř v tu samou chvíli se objeví pochybnosti a celý závěr předchozího uvažování je vyvrácen, roztrhán a zahozen.

Rozum totiž neumí uspokojivě řešit otázky citu. A cit zase svoje vlastní pochybnosti a problémy nikdy nevyřeší rozumně.

A tak tu stojím na nástupišti metra s růží v ruce a zmatkem v duši. A hladina adrenalinu pomalu, ale neudržitelně stoupá. Co mám sakra dělat?! Všichni okolo chodí a tváří se, jakoby vůbec nežili. Jako by byli jenom stroje, které pečou rohlíky pro jiné stroje, které jim vyrábí auta. A domy. A hifi věže, televize, mobilní telefony. Ikony spokojeného života.

„Hej, není vám z toho všeho špatně?!“ chce se mi zařvat a rty se ani nepohnou. Standardizované spokojené vzpřímené opice. Homo sapiens sapiens konsumus.

Tohle se prostě nedá vydržet. Aniž bych to jakkoli plánoval, moje ruka se zvedá a prudkým pohybem mrští růží o chladný, mramorem obkládaný sloup, jeden z mnoha na nástupišti.

Já celou tu situaci sleduji zpomaleně, jak v hollywoodském trháku: růže letí proti sloupu, lehce se ve vzduchu otáčí. Květ naráží na chladný mramor. Několik okvětních lístků se uvolňuje a padá k zemi. Stvol se zbytkem květu se odráží od sloupu a obloukem padá do dráhy přijíždějící soupravy metra, která ho unáší s sebou vstříc ústí tunelu. Jak symbolické.

Tou dobou jsem já již na odchodu a ztrácím se i se svým smutkem v davu vystupujících opic. Jak symbolické.

A na zemi poblíž pátého sloupu vpravo zůstalo ležet jen několik čerstvých okvětních lístků růže.

Konečně tady bylo metro. Před hodinou vyrazil z práce a teď už mu zbývaly jen dvě stanice metrem a slabých 10 minut chůze a bude doma.

Pan Krásný je pán ve středních letech, který bydlí v sousedním bytě. Když ho vidíte, okamžitě vás napadne: konstruktér, programátor nebo tak něco. Je to typický udržovaný inženýr. Protáhlá postava, ruce skoro po kolena, kulaté brejličky, vysoké čelo a hodně nakrátko střižené vlasy, to kvůli postupujícím koutům, které jako jediné vypovídají o tom, že už mu není dvacet. I když to, jak si vybavuji některé dvacetileté mládence, také nemusí být zdaleka dostatečnou indicií. Chci říct, že jinak by mu jeho „dekádu po Kristových letech“, jak sám často dává k dobru, nikdo nehádal.

Jak jsem už zmínil, bydlí v sousedním bytě našeho činžáku. Má dva psy, hodnou ženu a dvě děti, sedmiletou dceru Kláru a o dva roky staršího syna Pavla. Syn se jmenuje po něm, dcera po manželce. Klasika.

Za „mlada“ (každý je starý tak, jak se cítí a on se rozhodně do důchodu ještě nechystá) poslouchal bigbít a kouřil marihuanu, dnes je vegetarián a z toho, co občas pronikne skrz zdi, si troufám tvrdit, že jeho oblíbenou hudbou je swing a jazz. No jo, zkrátka „kovaný“ intelektuál.

Jenže ne technokrat, totální pragmatik nebo podobný magor. Je to člověk, který se nebojí dát najevo svoje city a tím se vracíme na začátek našeho příběhu.

Pan Krásný, tedy pan Ing. Pavel Krásný, se právě dočkal svého metra, v ruce kytku, jednu růži. Mají totiž dnes s Klárou, tedy jako s jeho manželkou, výročí seznámení. A pan inženýr je samozřejmě „stylový“. Chce Kláru překvapit a ta mu na oplátku udělá radost – bude se tvářit, jako že tohle vůbec nečekala, že si vůbec v tom zmatku neuvědomila, jaký mají dneska významný den a udělá narychlo večeři z těch zbytků, co našla v mrazáku a otevřou si k tomu tu láhev tokajského, která už půl roku stojí v rohu spíže za PET-lahvemi s vodou. On přeci nemusí vědět, že to všechno pečlivě vybrala a zakoupila teprve dnes odpoledne cestou z práce v místním sídlištním obchodě s potravinami. Pubescentní hry na náhodu a překvapení v rukou manželů středního věku. Roztomilost.

A tak se blíží metro, pomalu zastavuje, na nástupišti i v soupravě panuje obvyklá hustá atmosféra dopravní špičky. Lidé se tlačí ven i dovnitř. Zase a znovu se zdá neuvěřitelné, že do přeplněných vagónů se vejde ještě tolik cestujících. Co naplat – „za svoje peníze dostanete ty nejlepší služby“.

Pan Krásný se snaží probojovat do dveří metra mezi posledními, ale tak jako oni rozhodně nehodlá svůj malý boj vzdát a čekat na další přeplněnou soupravu. Už se ozývá gong a hlášení o příští stanici, dveře se s naprosto neodmyslitelným zvukem zavírají a …

… a bohužel přivírají i růži pana inženýra. Nebo spíše jeho Kláry. Ve chvíli, kdy si pan Krásný prohlíží její květ ve stísněných podmínkách tlačenice právě se rozjíždějící soupravy metra, už ví, že ještě bude muset shánět novou. Přece si nenechá takovou příhodou pokazit krásný večer.

A na zemi poblíž pátého sloupu vpravo zůstává ležet jen několik čerstvých okvětních lístků růže.

„Tak pojď, Pepíku, ty vole, už jsem měl bejt dávno doma! Stará mě zase zprasí jak psa!“, křičí podsaditý padesátník v ošoupaných a sepraných džínách a rozdrbané koženkové bundě. Na nohou značně špinavé, původně pravděpodobně bílé ponožky, ochozené bílé kožené boty značky Prestige, pod bundou šedivá mikina s černým a modrým proužkem a nápisem SPORTS WEAR, na hlavě „leninka“ a přes rameno světle hnědá kožená taška s chromovou přeskou. Jeho kamarád, kterému byla určena právě zvolaná výzva stojí zrovna  u stánku s květinami a už druhou minutou loví po kapsách značně neohrabaně peněženku.

Postavou vypadá skoro jako by byli bratři, z řídkého porostu temene hlavy má učesanou předpisovou „přehazovačku“, skrz kterou prosvítá pleš. Na očích brýle s klasickými silnými umělohmotnými obroučkami, pod šusťákovou bundou košili v odstínu světlá khaki. Mírně pomačkané a kratší tesilky s téměř neznatelnými puky a lehce „rozšmajdané“ černé mokasíny ostře kontrastující s bílými ponožkami doplňuje černá aktovka, v tuto chvíli stojící mezi jeho mírně rozkročenýma nohama.

Nutno podotknout, že oba se nalézají v mírně podroušeném stavu, ale to již pravděpodobně vyplynulo z některých výše zmíněných skutečností.

Ale zpět k naší situaci. Josef prohledává jednu kapsu za druhou, nejrychleji, jak může, ale pro všechny ostatní včetně stánkaře značně pomalu.

„Podívejte, jestli TY DROBNÝ nemáte, nemusíme se vzájemně zdržovat,“ cedí prodavač na stánku skrz zuby. Nepotřebuje tady otrapu, který mu svým zjevem akorát odláká další klientelu a ještě mu udělá „kšeft večera“ v podobě jedné jediné květiny. A to bůhví jestli. Zatím to tak nevypadá.

„Vy-vy-vydržžžte, užžž, jenom, to bude, sakra, tady jsssem ješšště měl…“

„No, možná jste to už propil, ani si to nepamatujete! To víte, to se někdy dějou věci, když si člověk dá pár panáků, he,“ komentuje květinář směrem ke společensky oblečenému muži, který prohlíží vystavené květiny.

„Ale jáá jssem skuteč-ně měl tady…“

„Pepo, pojď už, už nám to jede!!!“ ozývá se mezitím od nástupiště.

„Podívejte, tak hledejte, já mám nakonec času dost, ale ne třeba tady pán,“ otočí se stánkař k dalšímu zákazníkovi. „Co to bude?“

„Dobrý večer, dejte mi tyhle gerbery,“ ukazuje muž v saku a kabátu na bohatě zdobené vázané květiny, jedny z posledních na stánku, vyjímající se mezi prázdnými plastovými nádobami, „a připočtěte mi k tomu tu růži pro toho pána.“

„To nemusssíte, já tady někde, sskuteččně…“

„To je v pořádku,“ usmívá se pán a vytahuje z peněženky několik bankovek.

„Díky moc, krásný večer přeju,“ rozplývá se prodavač a spiklenecky mrká, jakože právě díky té květině z jeho stánku bude ten večer opravdu stát za to. Pán v kabátu odchází směrem k podchodu a ven do noci v ulicích.

„Máte kliku, člověče, máte kliku, takový lidi dneska už moc často nepotkáte, na to vemte jed,“ trousí ještě stánkař svoje moudra směrem za taktéž odcházejícím Josefem. No, odcházejícím je asi silné slovo. Těch několik rychlých panáků na odchodnou, které si s kamarádem dali v hospodě, než ji nechali za zády, udělalo svoje.

Abychom to tedy uvedli na pravou míru: Josef se spíše potácí směrem k nástupišti. Naneštěstí se mu nedaří ani zaostřit a tak je hledání kamaráda značně komplikované. Obejde nástupiště dvakrát tam a zpět, než se definitivně smíří s faktem, že jeho společník už možná vystupuje na konečné.

A protože je pozdě večer a mezi jednotlivými soupravami jsou značné časové intervaly a také proto, že během jeho hledání na nástupišti stačila právě další souprava odjet, má před sebou asi dvacetiminutové čekání.

Postaví se tedy k jednomu ze sloupů na nástupišti, tašku hozenou přes rameno, růži drží v ruce, kterou má na hřbetu tašky položenou.

Ten chlápek má vlastně pravdu, napadne ho, mám docela kliku. Občas mě to sice kvasí, že musím ráno vstávat do práce a táhnout se takovou dobu tam i večer z práce zpátky domů, občas mi připadne hrozný, jak musím počítat každou korunu, někdy mě dokonce štve i ten způsob, jakým si moje žena míchá kafe a… Toho by bylo.

Ale když to vezmu kolem a kolem, tak mám vlastně kliku, jsem vlastně šťastnej chlap a to všechno, co mě v životě štve, jsou jenom prkotiny…

„Pane, pane, tady nemůžete zůstat, zavíráme to tady,“ ozývá se najednou odkudsi, „tak honem, musíte opustit prostor!“

Otevírá pomalu oči, jen tak rychle, jak mu to umožňuje momentální stav. Prohlíží si okolí a –

„No, to se mi povedlo,“ trousí Josef, „já tady usnul!“

Už nestojí, ale sedí „na bobku“, opřen bokem o sloup. Nad ním se sklání pracovník dopravního podniku. Letmým pohledem na hodinky zjišťuje „kolik uhodilo“. Je půl jedné ráno. To bude zase doma řečí. Musí jet noční tramvají a pak ještě autobusem. Jak se říká, půl čtvrtá to jistí. Nedá se nic dělat, zvedá se a odchází směrem k východu.

A na zemi poblíž pátého sloupu vpravo zůstane ležet jen několik čerstvých okvětních lístků růže.

Někdy mi připadá, že těch příběhů by mohly být tisíce. Možná i víc. Každý jiný a všechny se stejným koncem. Jen lidé a okolnosti by byly pokaždé jiné. Někdy láska, jindy zvyk, každodenní rutina, společenská konvence, výraz úcty nebo snaha o záchranu (bezvýchodné) situace. Nebo tak trochu od každého něco.

Stopy lidských osudů všude kolem nás. Každodenně se rodící symboly, jejichž přesný výklad zná jen ten, k jehož příběhu patří.

A přesně tak je to správně…

Nebo snad ne?