Sousedky

„Policie ČR, – prosím...“

„Dobrý... Dobrý Štědrý den...“

„No, dobrý. Potřebujete něco? Nebo...“

„Já, já mám, prosím, mladý pane, takový problém... Víte, sousedka. Ona... No, neotevřela mi a já...“

„Asi odjela? Ne?“

„No, to ne, ona je... Ona nikam nejezdila.

Ale... já u ní...“

„Aha. Takže jste šla k sousedce popřát jí pěkné Vánoce a ona vám neotevřela a vy se bojíte, že se jí něco stalo, že, paní...? Tak, prosím, vaše jméno a adresu. Pro jistotu tam pošleme naši hlídku. Uvidíme, zda se té paní třeba neudělalo nevolno. To víte, Vánoce...

Takže, vy jste paní...“

„Ne, ne, hlídka, to asi nebude potřeba. Ona... Sousedka totiž...

Víte, mladý pane, – poručík? – spíš, jestli byste nepřijeli se psem. Víte, s policejním psem. Takovým tím, co má dobrej čuch!“

„Prosím?“

„No, jestli by třeba moh’ něco najít. Ten pes.“

„Snad někoho, ne? Myslíte vaši sousedku?“

„No, uměl by ten váš pes třeba najít... donesený věci, jako – co jsou cizí?“

„Počkejte. Takhle by to nešlo!

Vaše jméno, příjmení a adresu prosím!“

„Marie Pětníková, Myšlínská 7, Praha 10.“

„A vaše sousedka?“

„Evženie Kostelecká.“

„Stejný dům, že?“

„Ne, Struhařovská 12.“

„Počkejte, říkala jste sousedka, tak jak to, že jiná ulice?“

„No, my s Evženkou sousedíme přes plot. Její vila je na parcele obrácené na druhou stranu. Ale navštěvovaly jsme se zadní brankou.“

„Hm... Takže asi rodinná vila? A svítí se tam?“

„Zhasla jsem...“

„Prosím?“

„No, já...“

„Tak dost! Posíláme k vám naši hlídku!“

„Hlavně, prosím, hlavně toho psa!“

„Končím..., nashledanou.“

_______________

„Dobrý den, vy jste paní Pětníková, že?“

„Ano.“

„Tak vy jste nás volala kvůli vaší sousedce, že je vám podezřelé, že neotvírá. Ano?“

„Ne.“

„Ne?! Vážená dámo, víte kolik stojí zbytečný výjezd policie!“

„Nevím. Ale já vás potřebuju! Kdo jinej by mi moh’ pomoct?!“

„Tedy? O co jde?! Doprovodíte nás?“

„–– Kam?“

„No, k vaší sousedce, přece!“

„A––. Jistě. Pojďte dál. Tady – přes naši zahradu.

A – psa, psa máte?“

„Ne, proč?“

„Ale to je nezodpovědnost, mladý muži! To se člověk na stará kolena dočká! Jasně jsem jim do telefonu říkala, že máte mít psa!“

„Madam, já sice chápu, že můžete být rozrušena, když se bojíte o svou sousedku, asi přítelkyni, že, ale ani váš věk vás neopravňuje k takovémuto chování! Prosím, pojďme!“

_______________

„Takže vy máte klíče od sousedčiny zahrady. A od domu?“

„No... Taky, mladý pane – poručík?“

„Nadstrážmistr. A tady kolega je strážmistr.

A byla jste uvnitř? Myslím dnes, než jste nás volala?“

„No..., byla, pane poru... nadstrážmistře. Ale Evžence už nebylo pomoci.“

„Cože?! A to jste si jako nechala pro sebe? Dámo, víte co činíte?

Pepo, zavolej dispečink, ať sem pošlou doktora.“

„Ale já nechtěla policejní hlídku! Já chtěla čuchacího psa, teda policejního!

Vy mě vůbec nikdo neposloucháte! Jste všichni hrozně hrrr...

Za chvíli mi sem přijedou děti a... Já pro ně nic nemám! Ani pro vnoučata! Prosím, zavolejte taky pro toho psa. Celej barák jsem prohledala a nic!“

„Tak pomalu. To nám povíte až potom! Kde jste paní – Evženii – našla?“

„Zvonila jsem. Nikdo nepřišel. Tak jsem si odemkla, víte, mladý pane – nadporučíku, máme... měly jsme s Evženkou navzájem svoje klíče, kdyby něco... No, otevřela jsem si a volala. Takhle ‘Evženkó! Evženkó!’ Ale nikdo se neozýval. Tak jsem šla dál. A Evženka... ležela v hale na gauči. Tak divně. Ruce rozpřažený...

Ano, tudy...

Přišla jsem k ní a chtěla ji... vzbudit. Myslela jsem, že spí, víte, pane nadporučíku, kdož by hned myslel na nejhorší, žejo? Ale... Evženka byla úplně studená. Úplně! Vona byla mrtvá!

A zrovna dneska! To jsem celá já! Mám celej život smůlu! Zrovna na Štědrej den, když si jdu vyzvednout svoje schovaný dárky. To víte, což ty draky doma člověk uhlídá! Vnoučata vlezou všude! Nemohla jsem to tam nechat!“

„K věci, paní Pětníková. A pojďte s námi do té haly.“

„No, když už Evžence nebylo pomoci, tak jsem aspoň chtěla najít ty svý dárky. To víte, její mladí... Já je nemám ráda! Lakota jim kouká z vočí. Všechno by to zhabali! Jenže... Já nevím, kam to Evženka schovala. Hledala jsem všude. A... Volali jste už pro toho psa? Víte, ještě než sem někdo přijde. Jako od Evženky... Jsou to zloději, pane poručíku. Zloději!

–– Tady ležela!

Vona už tu není! Evženko!“

„Mařenko, tak tohle jsem si o tobě nemyslela! Tohle tedy ne!“

„Evženie?! Ty žiješ?!“

„Bys mě už nejradši viděla tuhou, co!

Tak pánové, jste mi svědky! Tohle, tohle byla, ale už jenom byla, má nejlepší přítelkyně!

Tak moje děti jsou prej zloději, jo? Najednou! Ale když jsi potřebovala opravit elektřinu nebo hajzl, tak to ti byli mí ‘zloději’ dobrý, že?! Voni se totiž ty tvý inženýrci a doktůrci štítí práce! A levý sou jak šavle!“

„Evženie, s tebou končím! Tohle jsem si nezasloužila! Za to všechno! Po těch letech! Dej sem moje věci, ať už vypadnu z toho tvýho odpornýho baráku! Už tě nechci ani vidět! Ta ostuda! Co si tady pánové pomyslí!?

Pánové, vidíte to?“

„Ale dámy! Přece nebude hned tak zle... Jsou Vánoce.“

„Jo, Vánoce! A vona si na mě pozve policajty! Megera!

Máte vůbec povolení k domovní prohlídce?!“

„Paní Kostelecká, tohle není domovní prohlídka. Tady paní Pětníková měla strach, že jste zemřela a tak nás zavolala a doprovodila do vašeho domu. Dala jste jí přece klíče, že?“

„Jo, dala jsem tý zmiji svý klíče. To jsem se spletla! Ale vy taky! Jen mne viděla spát, už to tu začala vizitýrovat!“

„Hledala jsem jen svý věci! Poctivě koupený dárky pro moje mladý!

Já totiž nikoho neokrádám, jako někdo! Já tedy ne!

Kams je dala, Evženie?!“

„Si je zkrkej, krkno! Tady, v přístěnku nad krbem...“

„Hm, dobrej úkryt, paní Kostelecká, tam bychom asi nehledali ani my.“

„...pro Pepíčka..., Mařenka, Janička, Láďa... Ale... Evženie, kde je to ostatní?! Kde jsou olivy, džusy, kaviár, šampaňský a uherák? A kde je štóla? Jenom ta stála skoro stovku! A co teprv to ostatní! Kde to všechno máš?!“

„... Eehhm...“

„Paní Kostelecká, prosím, máte ještě něco? Jsme tu asi zbyteční, tak ať tu záležitost už neprotahujeme.“

„Pane... Pane policisto...“

„Nadporučík, Evženie, pan nadporučík!“

„Nadstrážmistr!“

„Pane policisto, já, já... Mně je špatně, já asi omdlím...“

„Tady, posaďte se...

Sakra, co je s tím doktorem! Už by tu měl bejt!“

„Jo Evženka nám omdlí! Vona to sežrala! Vona to určitě sežrala!

Zatkněte jí! Okamžitě jí zatkněte, pane nadporučíku! Je to zlodějka jako to celá její povedená famílie!“

„Tak klid, paní! Klid, prosím.

Paní Kostelecká, dala vám do úschovy zde paní Pětníková ještě něco?“

„No, to si pište, že dala! Ještě od toho mám účtenky!“

„Já... A... Pane policisto..., prosím, když to řeknu, bude to ta – hmm – polehčující okolnost? Víte... já..., já na ty dobroty dostala strašnou chuť. Kdy si taky tohle může člověk z penze dovolit, žejo...? A vono to tak vonělo. A vypadalo... Tak jsem ochutnala a... A pak, když Marie přišla, tak.... Když zvonila, dala jsem si ruce pod studenou vodu. Věděla jsem, že si nakonec otevře. A než vešla, osušila jsem se, lehla na pohovku a dělala, že... No, co jsem taky měla...“

„Tedy chlapi, vás najít! Na dispečinku mi dali úplně blbou adresu! Prej Myšlínská nebo Struhařovská! Ts... Takže kde máme nebožku? Ať už to máme za sebou!“

„Nebožka se nám právě přiznala k přestupku. Takže nic pro nás!“

„Pánové, balíme!

Dámy, šťastné a veselé!“

„Jo, doktore, a dejte tady madam něco na vytrávení...“