o Lásce

Trýznivá slabost mě donutila usnout v nepohodlné poloze na houpacím koníkovi. Na malém jevišti v mých zvrácených snech právě černobílý klaun probodnul barevnou slečnu s dlouhýma cinkajícíma náušničkama a ta tragicky vykrvácela za přítomností ohavného klauního řehotu. Následována ohlušující explozí slz naplnila mou hlavu černá tekutá mlha.

Se škubnutím jsem spadla z koníka, který se vesele houpal v nepravidelných úhlech nad podlahou. Zvedla jsem své skleněné oči z podlahy a spatřila obraz bolesti a nádhery skloubený se zářnou mocí oslepující ústa má. Stanula přede mnou sama Láska. Mé srdce se vyděšeně schovalo hluboko do bezpečného rohu hrudního koše.

Láska vypadala bolestně, avšak silně. Chvěly se snad všechny údy její teňoučké postavy. Měla splihlé vlásky rudé barvy stáhnuté do copu v týle písmenkovou gumičkou. Zděšeně svýma duhovýma očima civěla na houpajícího se koníka. Na jejich plných růžovoučkých rtech odpočívala malá slza. Klátila nožičkama a málem sklouzla ze rtů. Nevěřícně jsem zírala na tu sinavou tvář. Pohledem jsem sklouzla z obličeje slečny Lásky až k jejímu krku. Kolem krku měla místo řetízku ostnatý drát, který se ji zařezával do šíje. Polapila mě vize nepředstavitelné bolesti, kterou musí trpět. Ale proč si ho probůh nesundá? Propadlý hrudník pokrývala jakási potrhaná černá napodobenina svetru. Všude kolem ní tančily její kostnaté ruce. Na levé ruce měla tisíce roztodivných korálků ve výrazných odstínech žluté, hnědé a oranžové. V pravé ruce, trčící ze zbytku utrženého rukávu, rozrytou tisíci jizvami, zahřívala sklo, které ji vnikalo do dlaně. Tam, kde by obvykle byl pásek visely květiny z červené stuhy. Roztřepené konečky špinavé sukně tak díky zšedlým květům nebyly výrazné a zrak poutající. Na holé nohy, zbělalé čistotou si sedly šrámy a modřiny. A na nohou měla neporušené baletní střevíčky. Chtělo se mi plakat.

Dívala se na mě jako na ten největší kus bezmoci, jaký v životě viděla.

,,Ahoj," pozdravila mě hlasem, který plakal.

Ať už to skončí, mě to bolí, vidět to dítě tak beznadějné, ach Lásko maličká, Ty chudáčku.

,,Ví - vítej tady Lásko..." bodala mě úzkost do těla.

,,Nemusíš být na mě tak hodná, já vím že si to nezasloužím, jsem nejhorší!" stála tam tak zhrouceně a přitom plakala. Rozráželo mi to srdce, vstala jsem a vzala ji do náruče. Pokračovala. ,,Víš, nikdo mě už nechce, a když chce, pak jim všem nakonec zase ublížím. Jsem vrah! Zabila jsem už tolik lidí a srdcí! A přitom já nechci! Všichni si myslí že to jen já ubližuju, ale jsou to lidi sami, oni mě pak přestanou chtít! A já nemám v seznamu vlastností vlastnost vtíravá, nemohu se jim vnucovat! Prostě musím odejít pryč a nechat je tam smutnit, krvácet, umírat!! Jsem prý zatracená, ulhaná, zabiják, svině, prase, zlo!! Já jsem zlo!! Já!!!" křičela na koníka, který se pořád zlověstně houpal.

,,Ale - "

Vyskočila z mé náruče a popadla z kuchyně nůž. Než jsem ji stačila zastavit, to dítě které znamenalo spásu světa prostrčilo čepel svým krkem a umřelo přímo pod mou kuchyňskou linkou.

Pak jsem se naposledy ve svém životě rozplakala.