Trendy wandry

Měli rádi wandry ve třech. Kamarádi v hadrech chandry, s písní na rtech.  Steskem po přírodě, odpoledním vlakem do Trutnova, s vakem - dál od domova! V pravidelné periodě. S sebou: láhev vodky, teplé spodky, konzervy do rezervy, nějaké ty salámy - skoro všechno wod mámy. Kromě lihoviny – tu ukradli v krámě, tak trochu z voloviny.

Z nádraží v cíli, rovnou přes náměstí, kolem kina – naneštěstí venku činna a cesta z města - rozmáčená hlína blátoslota. V podloubí se krčil četník – pod někým důstojník - s jednou třídou měšťanky:

„Kampa dete, kluci hloupí? Z nebe crčí, venku zebe – kruci – a vy? Žádnej deštník. …a vůbec! Máte občanky?“

„Bodly by spíš Slovanky - chytré, kypré.“ plácnul  Jeník

„Co? Kdo?“ poulil Orgán oční orgán.

„Myslíte občanské průkazy soudruhu?“ zachraňoval Lumír: „Ty máme na dně, v batohu, a jistě nedá námahu, vysypat vše na ulici…“

Lakonické gesto paží zůstalo s ním pod pasáží.

Za městem už světla řídnou, zmoklí psi se ani nehnou – od baráků, od boudy. Tuhleto se vážně nedá! To je léto, co nás zvedá? Z postelí a od piva? Předpověď prý příznivá - bezmračná až slunivá… Pche! Na vině je jeden maník, rosnička… ehm, spíš ropucha Zákopčaník.

„Vodpálíme špeka, ať nám jde líp štreka?“ ptal se Hubert.

„Ftomhletom lijáku? Vylej vodu z majáku. …a krapet uber.“ zemnil Lumír.

Po pár stech metrech spatřili zastávku autobusů na znamení a byl čas na přestávku a Hubertovu smotávku. Několikrát mocný nádech ze stébla a do klusu se chůze mění.

„Kde jsi teplá postýlko?“ spílal Jenda osudu.

Ve tmě bliklo světýlko, letmo, kradmo, lehýnko - nezapřelo hospodu.

„Borcíííí, dáme pivo, rum, něco teplýho a počkáme až přestane.“ výkřik wantrocký.

„Tak to nevím milý Jene. Myslím si, že asi ne-e. Nota bene, finance jsou omezené“ opět zemnil Lumír.

„Kucííí,“ nepřestal žadonit Jan, „uvidíte; bude živo, šrum …a snad pro Boha svatýho, z toho chumlu celýho, vzejde něco vřelýho, ženskýho..., kurňa, hoši, děvčata, já bych natotata “

Vešli mokří andělé, v lokále jak v kostele.

„Pochválena suchá sesle. Třikrát pivo, prosím sklesle. Hmmm... Pěkná paní hostinská - fortelná a bodrá ženská. Před naší za naší cesta máááá…“ zahlaholil Jan jak Iwan alias Pepíček Zímovic v poudačce z Mrazíkovic.

„…tak venku se dnes vážně nepráší!“ omlouval Lumír bohatýra - infantýra, „Dobrý večer. Mohli bychom, prosím, pivo a sklenku čehosi na zimu? …a jemu,“ ukázal na Jana: „žádnou pálenku. Destiláty těžko snáší, dává k dobru cintáty a z huby se mu práší.“

Celkem bystrá hostinská paní Boženka – veselá a zralá roštěnka, má z pár deci rudé tváře a Hubert rád, hraje samotáře. Mezitím co Lumír s Jendou pili na mír s místní bandou, zmizel Hubert s Boženou, za záclonou staženou. Předvedla mu nářezák, plotnu, potom ohřejvák. Na řinčících pokličkách, v mileneckých uličkách, steny, vzdechy, pohyby, smetli nože na ryby. Božka byla bez sebe; Hubertova předkožka, dřela ji až do nebe.

„Ježišmarjá chlapče! Ty si jako Shar – pei! No nic, kanče. Zapři se a dupej.“

Lum a Jen; jako hosti – v jídle a pití - užívali bezbřehosti; bez potřeby hotovosti. Za pípou se zjevila, Bóžy dcera, Kamila.  Jan ji zazpíval: „Kamile, bývává nemilé, když se zavíračka o píď překročí. Dneska mě, uvítá náramně, vyhřátá matračka, kde Hubert otročí.  Božena má totiž dneska narozeniny, Hubert jí to připomíná už půl ho…“

„Mlč, pitomče!“ kopnul ho Lumír.

„Co má Božena?“ divilo se děvče.

„Tonic. Toyeyen parodie Dobeše a nejnevhodnější rešerše na verše, ala múza ve sprše. Až to trochu učeše, znovu ti to zazpívá. Zatím ho nech bez piva. Hodná, dík.“

„Za nic. Jsem zvyklá.“ utrousila pochopení.

Lum šel za Kamilou k výčepu: „Mohu natě s dotazem? Venku se čerti žení, kámoš zpitej jako dobytek, ech, vždyť víš. …nebyl by tu příbytek?“, jeho úsměv, „…slituješ-li se osvítíš.“

„Koho? Blbost…jo, máme tu podkroví a máma jistě vyhoví, obzvlášť, když váš kamarád, snaží se ji rozpárat.“ ušklíbla se Kamila.

„Ouvej, ouvej Lumčo couvej, jsi za debila a to je věc nemilá. Ty tedy víš?“ vytušil Lum.

„Myslíš, když jsem z vesnice, že musím být slepice? Nebesa! …nebo komtesa? Wod lesa?“     

Podkrovní komora s okny do dvora byla jako stvořená pro poutníky bez jména.

Lumír podpůrník hodil Jana tápala na divan, na slamník a než bys trhl papírem, ten chrápal jako brtník. Lumír spěchal zpátky, aby si nechal hrátky vyprávět. Hubert srkal rum a kofolu.

„Kde je obr mimino?“ začal Hub.

„Měl už splníno; grcal básně, děsně remcal a další faux pas, byla trapně hloupá. Krajan ne krajan odeslán byl do hajan.“

Hubert vyndal kytaru, zahrál trampsky, po staru, La Paloma Blanca.

Pak už se to mlží všem; až ráno - sraz nad gulášem a polévkou drškovou…

„Příliš obav nadarmo, že to bylo zadarmo;

dokonalý servis, nezíská ti převis,“ napsal ten,

kdo cancák zrovna u sebeměl

„To sme toho nachodili?“ Připomněl Lumír.

„Ovšem fajn se pobavili.“ Podotkl Hubert.

„Proč ste mě nevzbudili?“ zase  mimo_myszu Jan.