de prodiges

Stojím na venkovském nádražíčku a moje milá odjíždí rozkodrcanou lokálkou na východ. Nevadí mi to, za pár hodin se zas uvidíme, teď mám na práci sledování lidí kolem. Stojí tu dva policisté a o něčem diskutují. Pak je tu jedna babička v květinkované sukni a s prastarou kabelkou v ruce. Žmoulá kapesník a dívá se na odjíždějící vlak.Opodál stojící muž, může mu být tak kolem čtyřicítky, kouří a pozoruje vodu kapající ze zasněžené střechy. Vytáhnu cigaretu a zapálím ji. Vyfouknu dým stejné barvy jakou má obloha. Je teplo a zima už pomalu přichází o postavení jež si vydobyla za poslední měsíce. Už se těším na jaro a teplo a zelenou trávu...

Od východu přijíždí lokálka. Počkám až všichni nastoupí, abych si mohl stoupnout ke dveřím a nerušeně pozorovat krajinu. Cesta ubíhá pomalu. Průvodčí, jízdenky a zas klid. Najednou se na obloze zableskne. Bouřka? V březnu bouřka? Další záblesk. To už zpozorují i lidé ve vagóně. Přitisknu ruku na sklo, protože lokálka se začíná podezřele třepat. Obloha se jako celek rozsvěcuje. Ve vzduchu je cítit napětí a strach. Obloha už svítí v jednom kuse, jakoby ji proříznul jeden obrovský blesk. Rozsvěcuje se a zem se třese. Lidi vedle ve vagóně asi křičí. Obloha už svítí tak silným světlem, že už zaniká všechno kolem mne. Cítím jak se sklo zahřívá. Podívám se na svou ruku a zjišťuji že sklo se úplně taví. Otočím se a pak najednou....

Místnost, v ní sedí americký prezident, žmoulá kus papíru a dělá z něj vlaštovku. Nejde mu to. Stojím kousek od jeho stolu. Je tu i ta babička a ti dva policisté i ten muž co sledoval kapky vody. Do místnosti vstoupí mladík s vážným výrazem ve tváři. Přijde k prezidentovi a říká: "Pane, navigační zařízení naší nové zbraně se porouchalo a dopadla někde jinde.". Prezident zahodí další nepovedenou vlaštovku a podívá se na něj. "A kam spadla?". "Česká Republika, pane.". "To je v Asii?". "Ne pane, postkomunistická evropská země.". "Aha, pošlete jim pár miliard. A ať to zkusí znova. Však těch střel máme dost." ....

škoda, že duchové nemůžou křičet...