noční toulky

Je tma, pod nohami křupou zbytky ledu, občas mám pocit, že Jack zatáhne tolik, že snad vyořu první jarní brázdu. Skoro proběhnu kolem zahrádek než se podaří psa zklidnit a nasadit tempo pro procházku. Mineme první a jediný dům u kolejí, vilku co se podobá té naší, vím kdo tam bydlí, občas se s těmi lidmi pozdravím. A už jsem ve tmě, zmizely i poslední zbytky světla z domu, tma a šero všude na okolo, jen okolo kolejí na stožárech, úplně nahoře svítí modrá světýlka. Jsou nádherná, zvedám hlavu a počítám je, aspoň kam dohlédnu. Jsou skoro jak hvězdy, modré hvězdy upevněné na stožárech, v pevně daném rytmu a sledu, na rozdíl od hvězd, které jsou volně poházeny po obloze a rozsvěcují se jakoby samy od sebe, různě velké, různě jasné, s různými jmény a popisy, v různých souhvězdích. Už zase sním o tom co je na noční obloze, občas mě pes uvede do reality, něco ucítí a škubne tak silně, že mi skoro vykloubí ruku. Najednou v tom skoro absolutním tichu, kde prostě kromě funění psa na vodítku a mých kroků nic není slyšet,  zaslechnu šustění trávy. Ono ale nefouká, asi koroptev, ale to byl mě už pes vláčel po poli. Zpod vysokých bodláků a neposekané loňské plevele nevykoukla koroptev, zajíc nebo srnka, ale nějaká postava. Někdo stejně velký, možná trošku vyšší než já, v koženém tmavém kabátě, se zvláštním kloboukem na hlavě. On tam stál celou dobu a čekal, vím to. Nikdo přece nestojí jen tak ve tmě na kraji pole, neměl psa, nebyl opilý, ani si neodskočil, prostě čekal. Nevím odkud to vím, ale čekal, nelekl se, pozoroval, vím to. Jako když zvíře instinktivně vycítí nebezpečí, odtrhla jsem oči od nebe a uviděla postavu před sebou, dělil nás jenom pes, stačí natáhnutí ruky a dotkneme se jeden druhého. Jen to zvíře mezi námi. Neřekl ani slovo, žádné polekání, žádné opilecké kecy, vzdech či cokoliv jiného. Jen stál a díval se. „ Jacku nechej toho !“ ten pes se ani nepohl, v životě by ho ani nenapadlo někomu něco dělat, neznám blbějšího a línějšího psa, vážně. Vždyť on by každého zloděje přivítal s nadšením a ještě by mu ukázal jak se dává pac. To není pes, to je prostě Jack , no co bych chtěla od psa, kterého mám z aukce za korunu.  Fláknout s sebou k topení a spát, to zvládne, ale pes obranář, no to je docela dobrej fór. Ale ten chlap to neví, nemůže to vědět, odkud taky, Jack je velký chlupatý a je to pes, mohl by mu nahnat strach. Muž udělal krok ke mně, žádné vrávorání, ten byl střízlivej až příliš, pes mu uhnul, není blbej. Přitáhla jsem ho k sobě a udělala pár kroků vzad. „Tak pojď, jdeme!“ na to pes slyšel a zavlnil se okolo postavy, která pořád jen příšerně mlčela a stála. Neutíkala jsem, pouze jsem nasadila ostřejší tempo a znovu jsem uslyšela zašustění trávy. Muž zmizel v poli, i když jsem se otočila zpátky do tmy nic jsem neviděla, v té černé tmě jsem ani nemohla cokoliv vidět. Tak ještě pár kroků a jsme u cesty a šups přeběhnem silnici a už nakukujem lidem do oken a do zahrad. Já obdivuju krásně upravené záhony a Jack vyhlíží všechny možné kočky, na ty si troufne, zbabělec. Už jsme v bezpečí, relativním, najednou jakoby člověku, teda spíš jen mně, začalo docházet, že jsem sem nemusela ani dojít. Ale možná to byla jen náhoda, nějaký děda tam stál a lekl se psa, a tak ustoupil do pole. Blbá náhoda a panický strach z cizího člověka a z ticha. No fakt neřekl ani slovo a když člověk neslyší zvuk a neslyší tón hlasu, nepozná co se děje. Nepozná jak to ten druhý myslel doopravdy, tón hlasu je strašně důležitá maličkost. Tón hlasu řekne strašně moc, jistě dotyčný může lhát a to je potom dobré se dívat přímo do očí. Prohlédnout si duši, málokdo dovede lhát a nedat to na sobě znát, ale jsou i tací. Někdy dá to vážně práci najít duši člověka. Byl to jenom nějaký cizí člověk a už je pryč, vzpomínka na něj vybledne a zmizne a za chvíli už ani nebudu vědět, že tady byl, prostě zapomenu, jako i na jiné vzpomínky. Že by ve mně zůstal ten strach na trvalo nehrozí, vždyť na světle i ty nejhorší vzpomínky a zážitky ztratí svou moc, na světle má člověk pocit bezpečí, ale pozor na stíny, na posly tmy. A pozor na ticho, někdy může příjemně uklidnit a někdy vystrašit k smrti.

         Že bych zase večer vyrazila se psem ? Jistěže a dám si stejnou trasu, jen možná do kapsy si dám slzný plyn, po Vendovi.