S bráchou

K babičce a dědovi nás rodiče vozili žlutou škodovkou. Většinou jsme se s bráchou na zadním sedadle během cesty pobili. Táta, odjakživa impulsivní člověk, nám dával jen jednu výstrahu. Pak nás jeho obrovská ruka sevřela a přimáčkla každého k jedněm dveřím. Pokud ani to nepomohlo, táta nečekaně přibrzdil a my s bráchou narazili hlavami do předních sedadel. Pokud i přesto – což se stávalo zřídka - jsme s bratrem bojovali o prostor, což byla obvykle hlavní příčina sporu, protože zadní sedadlo nebylo zřetelně děleno na dvě poloviny, tudíž stačilo, aby jeden z nás jen prstem překročil pomyslnou hranici (stejné šarvátky jsme sváděli snad o všechno, nejvíce však o kofolu, u které instrukce, které rodiče zřídili pro tento účel, zněly: jeden rozlévá, druhý si vybírá: časem již nikdo z nás nechtěl rozlévat, protože bylo téměř nemožné naplnit sklenice stejně a vybírající si pak s krutým posměchem vybral tu, kde bylo o milimetr méně), tehdy otec zastavoval na krajnici a my s bráchou museli vystoupit. V těchto situacích jsme se rychle sbližovali a netrpělivě vyčkávali, kdy se pro nás naše žlutá škodovka vrátí. Až na jeden den, kdy jsme se odněkud vraceli domů a kdy jsme museli s bráchou šlapat tak tři kilometry, si nevzpomínám, že by se táta zase nevrátil, tudíž i tento způsob naší nápravy později přestal působit výchovně: většinou jsem se bráchy, o rok staršího, zeptal: „Myslíš, že se vrátí?“ a brácha s jistotou a sevřenými rty pokýval hlavou.

Cesta k babičce a dědovi trvala okolo dvou hodin. Pokud snad byl někdy na zadních sedadlech klid, na předních to vřelo. To proto, že táta šůroval  stodvacítku na maximum a máma měla strach, že se nabouráme (její bratranec se kdysi naboural a zabil tak svou dceru), tudíž ho neustále napomínala, ať zpomalí. To ještě netušila, že v budoucích letech táta vymění škodovku za mnohem výkonnější auta a maximální rychlost se téměř zdvojnásobí. Když jsme dorazili do města, které se honosilo pro mě překrásným jménem Oslavany (postupem času tento pojem získal punc tajemna, protože okolí tohoto městečka, kde se tehdy ještě těžilo uhlí, mělo dobrodružný charakter: na rozdíl od našeho domova bylo ještě neprobádané), nikdo již z nikým nekomunikoval. A to jsme se vzápětí všichni museli narvat do nevelkého a přetopeného obýváku, který byl bůhvíproč odjakživa zaskládán nábytkem. Nejprve nás ovšem čekalo pevné objetí prarodičů. Objetí dědečka bylo i přes jeho veliké břicho příjemné, objetí babičky - která byla stejné konstituce jako děda, navíc však měla obrovské poprsí – však téměř vždy souviselo s nedostatkem vzduchu. Bylo dlouhé a snad plné lásky – s rostoucím věkem jsem se mu snažil vyhýbat, když však má hlava přerostla její, stal se tento akt snesitelnou formalitou.

Když jsme usedli okolo stolu, což bylo vzhledem k nedostatku prostoru problematické, museli jsme se po chvíli všichni vysvléci, protože topení na páru, přivedené z blízké elektrárny, jelo i v teplých dnech naplno. Vzápětí nám babička začala na stůl nosit jídlo. Jídlo, které v pojetí mých prarodičů zastávalo v hierarchii potřeb vždy tu nejvyšší pozici – bylo pro ně jakousi elektrizující modlou; vybírání z jídelního lístku v restauraci bylo srovnatelné s extatickými stavy   - působilo s přibývajícím časem jako muka. Po silném vývaru a hlavním jídle následovalo ještě mnoho dalších chodů, které babička z jakéhosi neznámého důvodu stále nosila z kuchyně a svým napjatým výrazem a stručnými příkazy typu ber a jez nás nutila ke konzumaci. Jednotlivé chody nepostupovaly za sebou dle tradice: bylo možno konzumovat harlekýn, vzápětí česnekové čipsy plné oleje, poté banán atd. Obvykle - a to i přesto, že jsem se svlékl do tílka -jsem byl po jídle silně zpocen. Ve chvíli, když by se jídlem vyčerpaný člověk nejraději složil na pohovku, rodiče, kteří měli většinou namířeno někam na dovolenou ve dvou, odhodlaně opouštěli jak své syny, tak rodiče z otcovy strany. Prázdniny začaly.

Myslím, že ve dvou jsme strávili u babičky a dědy troje prázdniny. Nadšení prarodičů ze svých vnoučat postupně přerostlo v jakousi strastiplnou nutnost strávit s nimi úmorných deset letních dnů: čtvrté prázdniny jsme se u nich s bratrem již střídali, protože naše spory získávaly na intenzitě, naopak prarodiče byli rok od roku slabší.

První prázdniny nám babička navlékla na šňůry klíče, které jsme si pověsili okolo krku. Když jsme je za několik dní, během našich průzkumných výprav oba pozbyli, dostali jsme příkaz, v případě, že jsme chtěli vstoupit do téměř subtropického klimatu jejich bytu, zvonit třikrát. Pokud jsme zazvonili jednou, babička neotevřela. Pokud jsme následovali její instrukce, trvalo to vždy nějakou chvíli, než otevřela – a otevřela jedině tehdy, když si verbálně, zpoza dveří, ověřila naši totožnost. Nevím odkud pocházel její strach: kromě toho, že jim jednou někdo z okna – bydleli v prvním patře – odcizil sbírku kaktusů, nikdy se jim nic zlého nepřihodilo. V jejich pojetí však samotný dům se svým okolím skýtal plno nebezpečí. Kousek za domem protékala řeka Oslava, s léty stále špinavější; v naší pubertě již bylo téměř nemožné se v ní bez odporu koupat. Hned první prázdniny se přihodilo toto:

Hráli jsme si s bratrem u řeky. Přišli dva kluci s udicemi. Byli o několik let starší než my dva a měli dlouhé vlasy. Jeden přikázal bráchovi: „Nachytej nám koníky.“ Nikdy jsme neměli v povaze poslušnost a už vůbec ne k někomu, komu nepříslušela. Bratr řekl že ne. Já, nadmíru vystrašený, stál jsem mlčky opodál a kolena se mi roztřásla nad bratrovou odvahou. Dlouhovlasý zopakoval příkaz. Bratr odmítl. Tu ho jeden z nich uchopil zezadu za pas a posadil jej do řeky. Bratr se vzpouzel, ale smočil se. Tu začal zuřit a bojovat ostošest. Za chvíli rudá prosvítala ústy jednoho z kluků. Pořád jsem stál opodál jako divák a rostla ve mně nutnost, nějak se přičinit, protože i přesto, že se bratr oháněl rukama na všechny strany, byli na něj dva. Tu jsem, třesoucí se, přistoupil, zavřel jsem oči, a vší silou jsem pěstí udeřil do zmítajícího se klubka. Tím nejspíš zápas skončil. Kráčeli jsme pak s bráchou plačky ten kousek k domu: brácha měl pod okem monokl a mě bolela ruka.  

Večer nás tradičně babička posílala do ložnice, kde si děda četl noviny. Vedle jeho hlavy stál veliký digitální budík se zelenými číslicemi – na tu dobu něco fascinujícího. Děda nám rád mluvil do duše. Ptal se nás na naše pojímání světa, pozorně se vyptával a my spočívali pod jeho pažemi. Za okny švitořily vlaštovky, kterých každým rokem ubývalo; pomalu se smrákalo. Prosili jsme dědu, ať vypráví o válce a děda vyprávěl o Němcích, o tom, jak kopali zákopy, jak se při náletech schovávali do sklepů. I přesto, že jsem si ze srdce přál mír (myslím si, že to bylo především komunistickým brainwashingem), válka mě fascinovala. Později však, když jsme jednoho léta s bratrem v lese v Tatrách objevili nesčetně hub a bratr řekl: „Letos je hodně hub. Bude válka,“ což zaznělo ve filmu Smrt krásných srnců, oba jsme se rozbrečeli a utíkali co možná nejrychleji k rodičům.  

Ač jsme na sebe s bratrem byli sebekrutější – někdy zloba přerostla v takovou nenávist, že se mi od bratra dostávalo prokletí: „Ty už nejsi můj bratr!“ a já, hlavu tehdy plnou přátelství mezi Vinetuem a Old Shatterhandem, jsem propadal zoufalství, zda opravdu jeho slova mohou zpřetrhat ono neviditelné pouto mezi námi; já jsem zase ve chvílích nenávisti opakoval větu: „Brejlovec brejlí pod vodou“, jež jej měla, v souvislosti s tím, že nosil dioptrické brýle (které jsem mu – nyní si to uvědomuji, při šarvátce u řeky svou pěstí rozbil), zesměšnit – vždy jsme se někde hluboko v srdci alespoň kapánek milovali: těžko mohla tehdy láska vyrůst, když nám připadalo, že si své místo na slunci musíme vybojovat (snad nám  připadalo, že jsme na světě jen my dva). Ve chvílích ohrožení stál bratr poblíž: byl pumou, která byla sto skočit na nepřítele a rozsápat jej na kusy.  

Prázdné pak byly dny, když jsme se u prarodičů na prázdniny střídali. Ve městě se přestalo těžit uhlí a spoustu lidí se odstěhovalo. Ulice zely prázdnotou. Marně jsem hledal po okolí dřívější dobrodružství. Těch několik dětí, s kterými jsme se dříve kamarádili vyrostlo a s přibývajícími roky jsme se již ani nezdravili. Babička s dědečkem postupně ztráceli síly a mé dětství se se smutkem pomalu zavrtávalo stále hlouběji do mého nitra.