Kref stříkala

Co se týče krve a různých zranění, musím vám něco prozradit. Už jste viděli film Hostel? Já nikoli, jelikož já si v jednom Hostelu přivydělávám jako noční recepční a tak mám všechno z první ruky. Je to dobré, neboť za to dostávám peníze, za které si mohu koupit třeba nějakou potravinu. To je příjemné, jelikož to chuťové buňky vždycky potěší. Také si mohu koupit pivo, což potěší celé tělo. Alespoň dočasně.

Pracuji tedy občas v Hostelu, kde chodějí lidé spát a neumějí přitom česky. Třeba nevědí, jak se česky řekne postel, prostěradlo nebo „platit předem“ Většinou mluvějí anglicky, takže jim vůbec není rozumět, je s nimi zkrátka práce. Jsem trpělivý, jelikož přes týden pracuji s postiženými lidmi, což je podobné. Tihle lidé v hostelu mají ale obvykle hodně peněz, takže si mohou koupit hodně piva a to není hezké. Mohli by si ublížit.

Tím se dostávám k tomu prokopnutému výtahu. Stalo se totiž předvčírem, že si tři Angličani asi mysleli že jsou gazely, nejspíš. Jeli výtahem a on se zasekl protože mnoho hopkali. Ten výtah totiž není na gazely vůbec uzpůsoben, což by se mělo asi do budoucna napravit. Angličani navíc zřejmě nebyli ve své kůži a byli z toho zaseknutého výtahu tak nějak unavení, víceméně společensky. Od žaludku jim nejspíš také nebylo nejlíp, zkrátka byli stručně řečeno našrot. Umím výborně anglicky, protože jsem se učil tři dny na maturitu. Proto jsem jim řekl, že zavolám servis, jelikož se nic jiného dělat ani nedalo. Alespoň jsem se domníval, že ne. Angličani, jak jsem se kdysi dozvěděl, mají v žilách keltskou krev, což asi způsobilo, že kopali kolem sebe do stěn výtahu i do skla a mluvili trošičku sprostě a malinko asi i hlasitě, což jsem poznal podle toho, že se mi otřásala deska stolu. Jeden se opřel hlavou o zvonek a asi si myslel, že někdo příjde otevřít. V místě, kde se výtah zasekl, ovšem bylo pouze sklo a nikoliv dveře, což mu během zajímavě se rozvíjejícího večera zřejmě uniklo.

Snažil jsem se milé hosty uklidnit a lhal jim, že opravář výtahů tu bude za dvacet minut, i když mi v servisu řekli, že nejdřív za hodinu, jelikož jsou na výjezdu. Moje výslovnost ani slovní zásoba ale Angličany zjevně neuspokojila. Proto se rozhodli vystoupit z výšky dvou a půl metru a to sklem. Je asi trošku problém, že jsme východní země a tak Angličani nevědějí, že u nás se chodí dveřmi stejně jako u nich, třeba tu mohli být poprvé a neznají prostě místní poměry. Oni totiž znají pouze místní noční kluby, kde možná člověk získá o naší rebuplice milné představy. Alespoň tito tři se mi tak jevili.

Z výtahu vystoupil nejprve jeden a to tak že rozkopl bezpečnostní skleněnou výplň a počal jednou nohou vrávorat do prázdna s tím, že těsně pod rozkrokem mu čněl kus ostrého skla. Nedbal toho, že má pod vykročivší nohou téměř třímetrovou prázdnotu a zjevně se neobával ani o osud své schopnosti reprodukce. I ve stavu naprosté duševní nepřítomnosti způsobené zřejmě příliš levným českým pivem zachovával dotyčný příslovečný anglický klid. Chvíli to vypadalo, že na zem dopadne jen polovina Angličana. Jelikož tento víkendový job vykonávám krátce, uvědomil jsem si, že nevím, kde je úklidové nářadí, abych mohl případný nepořádek odklidit. Rozříznutý Angličan by nemusel dobře působit na ostatní hosty. Přijeli si přece odpočinout a na chodbičce před výtahem je málo místa, takže by mrtvolu museli překročit. Bylo mi jasné, že to může být pro slabší povahy poněkud stresující.

On však nakonec dílem šťastného osudu dopadl na zem vcelku a relativně nepoškozený. V té chvíli byl hostel vzhůru nohama a já vykonal několik věcí, jejichž pořadí si ani přesně nevybavuji. Kupříkladu jsem vše nahlásil policii a zavolal záchranku, neboť v zadní části výtahu jsem letmo zahlédl krev.

Během této doby se z výtahu na zem dostal i druhý angličan. Oba byli naštěstí v šoku, což v kombinaci s otravou alkoholem znamenalo, že mi neuměli dát do držky, ačkoliv z výrazu tváře jsem vytušil, že by rádi. Asi nabyli dojmu, že jsem je do výtahu ani neměl pustit. Měl jsem ostatně tentýž dojem. Ve výtahu zůstal poslední ze tří výtržníků, který si naštěstí zřejmě uvědomil své fyzické mantinely. Byl totiž obdařen velkou tělesnou váhou, dokonce takovou, že při pádu na zem by buď nevydržel on nebo poschodí. Ruku měl pořezanou, ale tepna to nebyla. Krve ovšem i tak jako z vola, přičemž netrvám na tom, že se jedná o přirovnání.

Za chvíli dorazili policisté. Informoval jsem telefonicky operátorku na krizové lince, že se jedná o anglicky mluvící výtržníky. Proto byli zřejmě vysláni jazykově nadaní policisté. A byla jich celá tlupa. Okamžitý respekt si získali několika ráznými větami typu: „Nečum a dej sem pasport!“

Bylo vidět zcela jasně, že většina lidské komunikace se stejně tak jako tak odehrává v neverbální rovině. „Dej sem pasport“ byla poslední anglická věta, kterou jsem ten večer od nich slyšel. Nasadili jim klepeta, zatímco záchranáři znuděně okukovali zraněného tlusťocha ve výtahu.

„Já tam za nim nepolezu“ zíval záchranář, když jsem mu svěřil, že nevím, zda tu někde máme žebřík.

Tlusťoch zjevně nebyl schopen jakkoliv spolupracovat na tom, aby se dostal dolů. Za tímto účelem byli přivoláni hasiči. To už byl přítomen i ledově klidný spolumajitel hostelu. Nakonec byl výtah nouzově spuštěn, což ale komplikoval fakt, že v tu chvíli se z něj opilý krvácející tlusťoch vyklonil a odmítal jít dozadu dovnitř. Hrozilo tedy, že mu rozbité sklo uřízne hlavu. „Já bych mu jí ufik“ navrhoval jeden policista, ale tlusťoch si dal nakonec naštěstí říct.

Když bylo po všem a policisté všechny tři kamarády odvezli v klepetech, poznamenal můj šéf směrem ke mě s úsměvem:

„Takže vidíš, jak se to dělá, zavoláš policajty, ambulanci, hasiče a mě už kvůli tomu příště nevolej.“

Uklidil jsem střepy, vysál a umyl podlahu a dveře výtahu od stékající krve a lípnul na něj cedulku „We are sorry. Lift is out of order“

Noční služba pak pokračovala svým obvyklým klidným tempem, jen občas lehce narušeným některým opilým hostem, vracejícím se nad ránem do ubytovny.

Angličani byli zadrženi přes noc a na druhý den škodu uhradili ve více než plné výši. Druhý den už bylo sklo vyměněno a výtah opraven. Můj tolerantní šéf dokonce nechal Anglány v hostelu bydlet dál, inu náš zákazník - náš pán. Přemýšlím, zda si také nemám zajet do Londýna rozkopat nějaký ten výtah, je to takové milé rozptýlení.

A mimochodem, když jsem po oné směně odcházel kolem osmé ráno domů, svítilo již nádherné jarní slunce a vzduch byl provoněn magickou multikulturní vůní velkoměsta. V nonstopu naproti jsem si koupil bagetu od Inda, co má na jedné ruce dva palce. Nekecám. Kafka by měl asi radost.