[byl_zesnulý]

s hlavou uzamčenou v cizím klíně.

Mokré ruce

jako cepy bičovaly jeho záda,

ale on nevstal a neodešel, protože věděl,

že by se mohl probudit.

Nepohnul se, ani když ho obklopili sluhové

s šálky od čaje.

Byly to stejně porcelánové hrnky, jaké mu

přelévala nemocniční sestra vychladlým

přeslazeným nápojem.

‚Musíš pít,‘ vyhrožovala kapačka a otírala mu ústa vlhkou žínkou.

Věděl, že nemusí.

Jako zrcadlo na žlutém bojleru,

které už pět let nikdo neviděl.

Ve vlhké a studené vaně prováděl rekonstrukci

svého života před narozením.

Jeho milá přitom musela bouchat železnou tyčí do zdi.

Večer na něj přicházela melancholie a stařecký třes.

Proplakal celou noc, s prsty vklíněnými do děr zkoumal rány v umakartové stěně.

‚Tak se cítím‘ říkal, a jeho milá ho objímala studenými prostěradly.

Brzy od něj odešla. V okamžiku rozrušení totiž

zavraždil její prázdné šaty

na ramínku

ve skříni.

‚A co kdybych v nich zrovna byla já?‘

To bylo to poslední, co od ní slyšel.

Ani později, když se mu pak zdála ve snu, už nic neřekla.

Každou noc se pokoušel nemyslet na hřebíky žeber pod bílou kůží, zatímco její představa spala v posteli.