About a girl IX /konečná/

Vyběhla jsem na pole a křičela. Pak se podlomila kolena a někdo mě seknul přes zátylek. Zvracela jsem do trávy. Marťanské město stálo tam co vždycky…

Seděla na nádraží s pivem v ruce, trochu zhulená a trochu smutná. Čekala na mě.

„Ahoj, Červená, sakra, co je?“

„V sobotu se tu zabil na motorce kluk, znala sem ho od vidění.“ Asi se bála smrti. „Nějak se s kámošem nakalili, zhulili, prej asi i perník nebo co a pak že si pudou zaskákat na motorce do průjezdu. Ten druhej neměl helmu.“ Na chvíli přestala. „Vylít z motorky… nemohli ho najít. A pak.. měl uraženou půlku hlavy, hasiči to tam museli něčim vystříkat, protože ten mozek….“

Moje oči byly němý. Někde spadla větev. „Ten druhej?“

„Otřes mozku. Chtěl se voběsit, ale vodřízli ho.“ Nádraží zahučelo a přijel vlak. Nějakej pán spadl do kolejiště. „No a … von bude mít za tejden pohřeb. Prej si vodpojil kapačky, nebo co…“ Bylo to odporný rouhání, ale přála jsem si, aby se to stalo mně.

„Červená, mam tě ráda.“ Pohladila mě po tváři. Pak jsem utekla domu. Padl na mě pocit, že jsem někoho ztratila. Poslední dobou mi kytara vůbec nehrála a oči tak divně natejkaly.

Měla jsem sen. V tom snu našla Márquezka svou matku mrtvou. Stala se z ní sirota. Svět byl podepřenej na skleněných tyčích a ona je začala všechny porážet a tělo měla pořezaný. Márquezka neuměla nikdy plakat, napodobovala raněnýho vlka. Nebe bylo jezero plný spadanejch stromů. Kapala z nich dolu smola, měla zalepený šaty. Pak svou matku odtáhla za pole do města rudé záře, se skleněnými domy a džbány na verandách. Marťané vycházeli ven, měli stříbrné masky a tajemství. Prosila je, aby pomohli, ale oni jen tiše stáli a dívali se. Jeden přistoupil k matce a dotekem jí zahojil jizvu na krku… Jizvu na krku. Pohřbili ji tentýž den. I s Márquezkou.

„Táto, kde seš. Kocoure…“ volala jsem s miskou mlíka. Stál u dveří a mňoukal. „Oukej, už to vim, běž…“ Otevřela jsem je a on vyběhl, na schodech se zarazil, ale neotočil. Pak zmizel.

Ležela jsem v posteli a představovala si, jaký to bude, až porodim dítě. Dítě mýho muže. Jak v noci uslyšíme jeho tiché oddechování a pláč, když bude hlad. Jak muž nebude moct tejden spát, protože se na nás nedokáže vynadívat. V bytě s postelí, piánem a kostrou delfína.

Věděla jsem, že nikdy jeden druhýmu neutečem. Nebylo proč. Spojili jsme se krví jako bratr a sestra a když já plakala, jeho to trhalo uvnitř.

„Až jeden z nás bude chtít umřít, ten druhej pude s nim,“ řekla jsem.

„Jasně. Ale mně se teď zrovna umřít nechce,“ usmál se.

„Ani mně.“

Člověk by asi měl veřit na lásku a na to, že v noci, když nikdo pro tmu nevidí, sedí na střechách tanečnice a hlídaj. Takže když vám lupne střecha, není to duch, ale její kroky. A že někde v lesích chodí národ mrtvých a hledá cíl. Věští z mléčného skla, kolik zbývá ještě kroků a šamani léčí nemocné děti. Člověk by měl věřit na všecko. A hlavně na sebe. /pláč/

Takže, když mi můj muž řekl, že se se mnou rozvádí, tak okamžitě a hned, zavřela jsem oči a nenechala šílenost, aby se do nich vplížila. Vyběhla jsem na to pole…

Vzpomněla jsem si přesně na úvodní slova z našeho černýho deníku:

„Tohle je pro Pomerančovýho psa

a Poškrábanou sestru, ještě pro malou

Márquezku, která je Ježíš Kristus

a pro tančící kulku, co nám jednou

prostřelí hlavy.“  

Mongolský vlk si lehl do trávy a pomalu umíral… Ještě nebyl čas, ale začalo to. V těhle chvílích dost pomáhá, když se člověk usměje. „Budu první..,“ šepot.

Z pouliční lampy začalo vytékat světlo, prý že do podzimu nepřežije.