Muži a ženy jsou dva různý živočišný druhy...

Věděla jsem, že až se vrátím domů, Ty už tam budeš. Těšila jsem se na Tebe asi tak, jako když se dítě vrací ze školy v přírodě a nemůže se dočkat, až zase uvidí mámu.. Byla jsem unavená, šéf mi neskutečným způsobem zkritizoval tu práci o Kafkovi, jejímž psaním jsem strávila poslední tři týdny a do toho všeho mi zavolala Karolína – málem potratila, je proto doma a jestli se prý nechci někdy zastavit…

Šla jsem podvečerní Prahou, v tašce lahvinku chilskýho cabernetu… Snažila jsem se na nic nemyslet, ale nešlo to. Pořád jsem měla před očima rozlícenýho šéfa anebo vyčerpanou Karolínu… V duchu jsem počítala, jak dlouho to ještě potrvá, než hlas z reproduktoru oznámí, že jsem doma – chtěla jsem se Ti schoulit do klína, popíjet červené víno a vnímat jenom mne a Tebe…

„Rajská zahrada, příští zastávka…“ Konečně! Rychle se zvedám a skoro utíkám domů… Už jenom pár schodů a budu u Tebe…

„Ahoj miláčku, už jsem doma!“ Odpověď žádná. Ticho… Ale vždyť bylo odemčeno… Jdu do obýváku a najdu Tě tam, jak spíš na gauči. Vypadáš jako malý chlapec a zároveň jako dospělý muž…

Položila jsem na stůl kabelku i tašku s nákupem a zatímco jsem si svlékala sako, moje oči se nemohly nabažit pohledu na Tebe. Laskaly se s Tvými ústy, Tvou tváří, Tvými vlasy… Sako už také leželo na stole a já si opatrně lehle k Tobě, položila Ti ruku kolem ramen, políbila Tě na čelo a začala jsem si hrát s Tvými vlasy a šeptat Ti do ucha, jak moc pro mne znamenáš… Že si bez Tebe přijdu jako muchomůrka, které někdo sebral bílé puntíky… Jako meruňka bez pecky… Jako pavouk bez sítě… Byla jsem šťastná. A Ty ses v tu chvíli probudil, podíval se na mě a nezeptal ses, jak se cítím anebo jaký jsem měla den. Zajímalo Tě jenom to, jestli už mám uvařenou večeři…