RÓMEO A JŮLIE

Vždycky ráno, když se Sylva probudila, cítila nenávist k celýmu světu. Tohle ráno to nebylo jinak. Rozlepila obě oči a poškrábala se za uchem. Přes těžký závěsy napronikl ani paprsek světla. A nikdo o něho ani nestál. Plácla rukou na noční stolek a z krabičky vytáhla cigaretu. Marně se snažila nahmatat zapalovač. Musela zvednout hlavu. Ležel až na konci stolku, kam nedosáhla. "Hergot, do prdele, čím si tohle zasluhuju?" Zamumlala a natáhla se po zapíku. Byl to výkon, do kterýho dala všechny ranní síly. Pak se svalila zpátky na postel a konečně si zapálila. Mohutně natáhla kouř, až jí zaplnil celý plíce. Částečně ji to probudilo. Podívala se na budík. Bylo deset a něco. Obrátila oči v sloup. Venku je určitě děsný horko, pomyslela si, ale dobře věděla, že i kdyby tam byly mrazy, vyšlo by to nastejno, protože je celý dny zalezlá jako sysel. Odklepla popel z cigarety do popelníku s modrýma kytičkama. Všechno, co ji obklopovalo, působilo tak příšerně kýčovitě. Nesnášela svůj byt, svou syslí noru. Byl tam smutek a samota. Návštěvy si nevodila. Neměla je ráda. Znovu potáhla z cigarety. Dívala se tupě do protější stěny. Marnost jakoby skapávala ze všech rohů. Nebylo žádný světlo, nebyl ani náznak, že by se něco změnilo, že by se něco, cokoliv, pozitivního stalo. Když dokouřila cigaretu, vstala z postele. Spravila si ramínko košilky, který jí spadlo, a pomalu se šourala do kuchyně. Ze spaní ji bolely šlachy. Nalila vodu do konvice a čekala až bude vařit. Sedla si na židli a položila hlavu na stůl. Zhluboka vydechla a doufala, že už se nebude muset nadechnout. Všimla si, že má oteklý kotníky. Uslyšela lupnutí konvice, pomalu vstala a zalila si kafe. Někde v rohu bzučela moucha. Chcípne tady, blesklo jí hlavou. Hodila si do kávy tři cukry. Dolila kafe studenou vodou, aby bylo hned k pití. Vždycky když vstala, připadala si jak zmlácená. Otevřela ledničku a znechuceně stiskla rty. Zase tam byly jenom vajíčka. Takže na oběd bude mít zase míchaný vajíčka. Bez chleba. Zhnuseně ohrnula ret. Šla do koupelny a podívala se do zrcadla. Nevypadala na třicet, vypadala o deset let starší. Vlasy měla zničený odbarvováním a trvalou, vypadaly jako chemlón. Pod očima měla černý kruhy, který způsobila neodlíčená řasenka. Celkově vypadala, jakoby vylezla z hrobu a ne z postele. Otráveně odešla z koupelny. Vzala si hrnek s kafem a sedla si k televizi. Dávali zase ňákej blbej krimi seriál. Nebavilo ji nic, nevěděla, čím má vyplnit prázdný dny. Zatímco komisař v televizi horlivě pátral, vypila kafe a potom zase zalezla do postele a usnula. Když se vzbudila, byly tři odpoledne. Vstala z postele a došourala se do kuchyně. Zase ji bolely šlachy. Mimoděk otevřela ledničku a vykoukly na ni osiřelý vajíčka. Objednala si pizzu. Řekli, že přijedou do hodiny. Uvařila si kafe. Sedla si ke stolu a počkala až bude vařit voda.

Když si dolila kávu studenou vodou, párkrát si usrkla a odešla do koupelny, aby se upravila. To bylo snad ne celým dni nejhorší. To odličování a patlání mejkapu. Jakoby na sebe malovala jinýho člověka. Jinou ženskou, která se tváří že není unavená, strhaná a ze všeho otrávená.

Pizzu dovezli za hodinu a půl. Přivezl ji chlápek s placatým nosem a velkýma ušima. Vypadal jako Lotrando. Tlemil se jako blbeček a tak mu nedala dýško. Když jedla třetí trojúhelník pizzy, zapípal jí mobil. Vztekle vyskočila od stolu. Přišla jí zpráva. Musela do práce, dneska výjimečně dřív. Osprchovala se, dopila kolu a nasoukala se do černých šatů. Připadala si jako housenka. Na zápěstí si přicvakla náramek, navoněla se, nazula si lodičky, popadla kabelku a práskla za sebou mohutnýma dveřma.

"No že sis dala načas!" zahulákal. Ten blbec, pomyslela si. Vypadá jakoby právě dokončil základku, smrádek jeden, a bude nás tady všechny buzerovat. Přezdívaly mu Hovňous. Sedla si na bar. Pozdravila se s ostatníma holkama a poručila si vodku. Hovňous se vymrštil z barůvky, vmžiku stál vedle ní a vodku jí vypil.

"Neplatím tě tady za chlastání! Jedeš na eskort. Už´s tam měla být, tak hejbni tou svou prdelí!" Vřískal a od pusy mu lítaly kapičky slin.

"A proč mě sem taháš tak brzo?" Vyjela na něho. "Mám dneska až od osmi!"

"Protože je fotbal !!! Je fotbal, chápeš to? Zaregistrovala si to vůbec, ty blbá čubko? Máme nátřesk. Tak se zvedni, švihej!"

Řidič ji zavezl do hotelu. Vyjela výtahem do druhýho patra. Zaklepala na dveře číslo 23. Chvilku to trvalo. Pak se otevřely. Stál tam chlap, něco kolem padesátky. Byl v xichtě celej červenej a bylo na něm znát, že už je pod parou.

"Tý... seš ta kurva?" Zahulákal. "No poď dál!" Odstoupil od dveří. Prohlídl si ji. Sylva vstoupila do pokoje. Postel byla zválená. Smrdělo to tam pivem. To zase bude fuška, pomyslela si.

"Tak dem na to, užijem si, co řikáš? Máš to ráda, co, ty kurvo?" Hulákal. Vůbec se jí to nelíbilo.

"Menuju se Sylva, ne kurva." Řekla zostra.

"Ale kurva seš, ne?" Pokračoval. "Tak ze sebe nedělej bůhvíco a vyslíkni se. A dělej!" Strašně se jí příčil. Chtěla odejít. Podívala se na dveře. Zaregistroval její pohled.

"No co je? Nelíbím se ti? Chceš zdrhnout? Tak na to zapomeň!" Vzal klíč a zamknul. Dívala se vyděšeně.

"Dejte mi ten klíč." Zaprosila.

"Ani náhodou, kurvo. Zaplatil sem si tě, tak si s tebou budu dělat co chcu. Jasný? Odtud se nedostaneš!" Přešel k oknu a klíč vítězoslavně vyhodil ven. Začal se smát. Zpanikařila. Za ty leta měla na lidi čich. Dokázala se zdejchnout, když to smrdělo průserem. A z tohodle chlapa měla fakt fedry. Zvlášť teď, když tady s ním byla zamčená.

"Nesnaž se volat o pomoc, jasný? Nebo tě zabiju! Zabiju tě, ty krávo!" Křičel. Pak se na ni vrhl. Přisál se jí na pusu. Strašně smrděl. Sylvu přešla strnulost. Odstrčila ho od sebe. Chvilku na ni zíral. Pak vzal flašku, urazil jí hrdlo a střepem na ni mířil.

"Uděláš co chcu, jasný? Protože jestli ne, podříznu ti krk jak huse." Teď teprve pochopila, že jí de o život. Znovu se na ni začal sápat. Přisál se na ni jak pijavice a strhával z ní šaty. Pak, zničeho nic, jí prokousl ret. Hodně. Začla jí týct krev. Všechno se v ní vzedmulo, všechen vztek. Vší silou ho od sebe odmrštila. Nečekal to. Spadl. Jak padal, praštil se o noční stolek. Zůstal ležet. Pak zvrátil hlavu na stranu a zavřel oči.

Zůstala stát jako opařená. Dívala se na to, co způsobila. Na zemi uviděla tenký čůrek krve. Šla z jeho hlavy.

"Panebože, panebože..." šeptala. Zabila ho. Je mrtvej. Zabila. Mrtvej. Je vrah. Pude sedět. Zabila člověka. Šlo jí to hlavou pořád dokola. Rozbrečela se. Svezla se po zdi dolů a tam zůstala sedět. Nemohla utýct. Nevěděla co má dělat, jenom brečela. Rozmazávala si řasenku a měla od toho celý černý ruce. Bylo to na ni moc, nedokázala to pojmout. Znovu si v hlavě přehrávala, co se stalo. Zavraždila. Pude do vězení. Nepřežije to tam. Nechtěla jít sedět. Děsila se toho. Cítila bezmoc a strach a byla na sebe nasraná, jenom na sebe. Celej život si posrala, už od začátku. Od samýho začátku všechno bylo špatně. Podívala se na střep z hrdla láhve. Nenáviděla se. Udělalo se jí špatně. Šla se na záchod vyzvracet. Pak se vrátila, vzala střep, sedla si ke zdi. Napadlo ji, jestli po ní někdo bude truchlit. Na nikoho nemohla přijít. Celá rozechvělá si přeřezala žíly.

Otevřel oči. Nejdřív nevěděl, kde je a co se stalo, že ho tak příšerně bolí hlava. Sáhl si na zátylek. Podíval se na ruku. Byla tam krev. Strašně se vyděsil. Chtěl vstát, moc mu to nešlo. Zachytil se postele a s vypětím všech sil se zvedl. Potom ji uviděl. Krev mu ztuhla v žilách. Ztuhla mu i ta, co tekla z hlavy. Ležela u zdi v kaluži krve. Přejel si rukou přes pusu. Pak si matně vzpomněl, že ňáká ženská přišla. Nevěděl, kdo to je a co tady chtěla. Vůbec nevěděl, co se stalo. Zpanikařil. Udělalo se mu zle. Zvracel na podlahu. Celej se zpotil. Popadl láhev vodky a pil. Dlouho pil a pak se zase pozvracel. Stoupl si k oknu a snažil se racionálně přemýšlet. Možná ji zabil. Pude do vězení. Zničí ho to. Zničí to jeho kariéru, zničí to jeho rodinu. To nemohl připustit. Zabije se radši sám. Takovou potupu by neunesl. Být ve vězení, panebože ! Přemýšlel, jak by se mohl zabít. Přicházel v úvahu skok z okna, předávkování práškama... jenomže co pak? Najdou ho mrtvýho s ňákou ženskou v hotelovým pokoji. Zkusil otevřít dveře. Byly zamčený. "Sakra!" Zakvičel. Jenom přemýšlet racionálně... A pak ho napadla spásná myšlenka. Je přece bohatej! Je bohatej a má právníka, kterej je nejlepší široko daleko. Ten ho z toho určitě vyseká. Určitě! Zvedl telefon a zavolal mu.

"Prosím...?" Ozvalo se ospale ze sluchátka.

"Tady Mahel. Sem... ve strašným průseru. Já sem asi někoho zabil." Vysypal ze sebe.

"Ty?" Zaznělo pobaveně.

"Jo. Sem v ňákým hotelu a vedle mě leží mrtvá ženská." Chvilku bylo ticho.

"Co se stalo?" Hlas zněl už vážněji.

"Nevím. Nic si nepamatuju." Zaúpěl.

"Víš určitě že je mrtvá?"

"Je mrtvá jak nejvíc to de. Dostaneš mě z toho?"

Zase bylo ticho. "Jo. To si piš, že tě z toho dostanu."

"A... jak to uděláš?" Celej se napjatě třásl.

"Lehce." Uchechtl se hlas. "Stačí strčit prachy správným osobám."

"Přijedeš pro mě?"

"Dobrá, řekni přesně kde seš."

Mahel si teď nalil vodku do sklenice. Podíval se na mrtvou. "Ne ne, já kvůli žádné krávě sedět nepudu, to si piš." A spokojenej sám se sebou vypil panáka.