..la petite tardive revolution..

Nebyl už nejmladší.

Přesněji řečeno, kdyby ho teď vidělo jeho mladé pubertální já jistě by se nepoznalo.

Krátký úsporný sestřih, pohodlné na míru šitý oblek a hlavě klidný výraz ve tváři.

Ono mladé já, které si tenkrát podepisovalo desítkou různých pseudonymů ( z důvodu palčivé nenávisti k vlastnímu jménu a bezmoci si ho změnit ) by jistě zklamaně sklopilo pohled marně hledaje ve svých očích onen zápal, co tam kdysi býval.

Upravil si límeček a odešel od zrcadla.

Každý přece máme svoje malé rituály. Pravidelné, příjemné, povznášející a uklidňující. Usadil se pohodlně v křesle nalil si do skleničky cosi z baru a četl. Možná že novinář by neměl číst noviny až večer, když už jsou staré. Jak říkával jeho přítel, noviny umírají s koncem dne kdy byly vydány. Na druhou stranu s pár roky praxe budete mít z dnešních novin slušnou představu o tom jak budou vypadat noviny zítřejší. O jiných věcech se tam bude mluvit stejně. Lidé se rodí a umírají, s nimi se rodí a umírají příběhy, ty se rodí ze zpráv a se zprávami zmírají i noviny. Jen fotografové umějí na chvíli to kolo pozastavit, nebo si z něj půjčit malý kousíček, který se tam zase bude muset jednou vrátit. Minuty ubíhaly, už se dávno nerozčiloval jako kdysi. Maximálně pozvedl obočí nebo se vytasil s jedním ze svých zlých úšklebků. Jeho mladší já by řeklo, že je „suchar“. Dnes byl tvůrčí den a z reproduktorů poschovávaných po místnosti se linul Nick Cave. Snad jediná věc kterou by jeho mladší já bez váhání kvitovalo. U novinařiny totiž nic neposlouchal, měl by pak špatné svědomí. Dočetl noviny. Cestou do koupelny je vyhodil do koše na papír. Během té -na muže relativně dlouhé- chvíle v koupelně si broukal. Nezpíval už od mládí, někdo na to holt nemá. Ze zvyku si broukal takřka neslyšně, tichá hudba do zvuku puštěné vody. Vyšel z koupelny, vypnul sound systém, z přihrádky vytáhl helmu, zhasnul a vydal se do chodby. Teď prochází kolem zarámovaných fotografií. Skupina mladých mužů, na pozadí trosky budov. „Sifon, leden 2009.“ stojí pod snímkem, bylo mu tehdy jenom devatenáct. A jich tehdy bylo třináct. Další fotka: „Grozné červenec 2015.“, z původní party dva chybí. Pavlovi se narodil syn a Jan odešel do důchodu. Poslední fotka byla obklopena menšími fotografiemi ve stejném rámu. Podtitulek zněl „ Zahrán, prosinec 2021 “, nutno podotknout, že ti co chyběli nebyli doma na Vánocích. Nebylo to špatné povolání, ale jak říkají všichni jeho bývalí kolegové, jsou i lepší. On už to nedělá, poprvé chtěl psát se zápalem a psal místo toho v šoku, podruhé chtěl psát naivně suchou pravdu a povedlo se mu to, jenže ho pak vyhodili. Založil si vlastní agenturu a potřetí chtěl psát bez cenzury a nezávisle. Tak je tam náhodou někdo omylem postřílel. „Tak byvájet, gaspodin.“řekli mu na ambasádě. Už to nedělá, agenturu přenechal mladším, těm co byli kdysi jako on. Bál se tehdy války, ale snad ještě víc se bál když se vracel domů. Nikdo ho nečekal, jen jeho sny a pravdy až je v křesle napíše na papír. Vzpomínal v prázdném velkém bytě na přeplněný stan, plný kamarádů. A pak když v noci ležel na velkém letišti a chtěl spát, vzpomínal na pohřby plné zničených lidí. Zkoušel to zahnat vzpomínkami na křesty všech těch knih, na všechny ty ceny a nadšené čtenáře. Jsi úspěšný, zajištěný, máš cos chtěl, sugeroval si. Co sis to říkal když jsi byl mladý..? Bylo to hloupé, moc hloupé.. Nevzpomeneš si.. Dnes ne..

 

  Motorku si koupil ,protože jí vždycky chtěl a jeho rodičům, kteří mu to v mládí nechtěli schválit se to nyní oproti válce zdálo jako bezpečná zábava. Po Praze radši jezdil hromadnou dopravou, miloval ten náhodný mišmaš cestujících ve vagóně, našel tam už tolik dobrých postav. Ale dnes ne, do takové restaurace člověk nemůže přijet tramvají. Uháněl ztemnělým městem a přemýšlel, co to vlastně dělá. Váleční zpravodajové říkali že nemají rodinu kvůli svému povolání, že si jí pořídí až přestanou. On měl válečné zpravodajství aby nemusel nikoho mít, aby to nikomu nepřišlo divné. Nebyl úplně ošklivý, ani příliš tlustý nic takového. Ještě jako mladý prožil několik krátkých vztahů, hodně dívkám ublížil. Řekl si že na to nemá, třeba jako na zpěv nebo hru na hudební nástroje. Tak žil sám, ale pak se v něm před lety něco zlomilo. Začal se po svých starých láskách poohlížet. Normální člověk by si najal detektiva, on byl ale novinář. Byl válečným zpravodajem. Jak říkala jeho sestra tyhle povolání a slovní spojení „normální člověk“ se nemůžou potkat v kladné větě. Hledal sám, býval překvapen, býval zarmoucen, trošinku žárlil. Stalo se mu to koníčkem, zajímavějším než šachy v parku, bojová umění, motorka, čtení. Byl jako Mstitel, když vyjížděl po večerech do restaurací. Mstitel ne, spíše Splátce. Splatil všechna ublížení a pak se díval a zda splatil dobře. Dojel k restauraci, přímo před červený koberec. Zde si mohou dovolit večeřet jen málokteří, je to drahé ale hlavně, jen tak někdo tu stůl nesežene. Mezi ty vyvolené patřil například první rada ambasády v Paříži. Usmál se, zastavil a vložil poslíčkovi do ruky zlatou Klubovou kartu. Pokud byl poslíček vyveden z míry, nedal to najevo. To jen zlepšilo jeho již vysoké mínění o podniku. Poslíček nasednul na stroj tak jistě že příchozí ani necítil že by bylo potřeba dodávat něco o způsobu reakce na případné poškození laku. Druhý muž u dveří mu odebral z rukou helmu a koženou bundu, zatímco muž u rezervační knihy mu ukázal jeho stůl. Přišel včas, což byla vlastnost jíž se pokoušel dlouhá léta naučit. Poslední dobou si jí osvojil. Tehdy v těch zvláštních dobách náctiletosti rád pomáhal ale příliš o tom poté mluvil. I toho se snažil vědomě zbavit. Také se mu to povedlo, žádná z dívek nevěděl a že jí někdo vůbec pomohl. Kupodivu měl více kontaktů z války než z četných večírků na které byl jako autor zván. Objednal si bílé víno. A čekal. Jak stárnul začínal chápat že čekání se často vyplatí. Prvnímu radovi to dnes skutečně slušelo. Nezaskočilo mu pití, byl nenápadný a ona kolem něj prošla bez povšimnutí. Její manžel jí zbožňoval, šel za ní jako osobní strážci chodí za lidmi které chrání už léta. Kromě láskyplných pohledů jen pro ní, vysílal ostražité pohledy všemi směry. On upil vína a díval se stranou. Nedivil se mu.

 

  Říkali mu že je na to moc starý.. To neměli dělat.

Je na zemi, zase začíná. Špína a kameny ho řežou do rukou. V hlavě se ušklíbne, jak je možné že v každém výcvikáči je hlavní seržant černoch..? To je snad jeden ze zákonů vesmíru.

 A -dodává v mysli po chvíli- všichni seržanti mají stejně nepříjemný hlas.

„Debout!“

Vstává. Jde mu to. Moc dobře ví že je lepší než ti mladí kluci. I seržant to ví. A dává mu to sežrat.

„Aller au tapis!“

Padá.

„Debout!“

Vstává.

„Aller au tapis!“

Padá. Kameny ho zas řežou do rukou a písek štípe v krku.

„Debout, chiasse! Marche forcée! Dans la base, merdeux!“

Jdou si se seržantem zaběhat. Dnes ho ani moc nezlobil, takže to bude ta bližší základna.

Tenhle černý Francouz má plíce velké jako kůň.

Slunce je ještě vysoko, tak daleko od večera.

Sem se chodí zapomínat.