Nemučte mě vymýšlením názvů

Proplouvám kaskádou tvých úsměvů
a bojím se, že už jsem ztroskotala
Je to tak dávno
Možná už to ani nejsi ty
Jen tvůj úsměv mi stále zdobí tvář
Jen vzpomínky mě pořád koušou do tváří
Jsi pouhý sen, který mi nepatří
Za jasných nocí se mi vplétáš do vlasů
Hýčkám si tě tam,
i když bych neměla, já vím,
ale jak se mám bránit snům, které si přeju mít?
Stále tě hledám
mezi bubláním klavíru
mezi cinkáním zrnek ranní kávy
mezi stonky sametových krás
a je jednodušší najít tucet čtyřlístků
než tebe
Nejsem to já
od doby, co tě znám
Je to tak dávno,
že ani nevím, kým jsem bývala
Je lepší nevědět to
a ráno se probouzet
s očima podbarvenýma tebou
s nadějí, že začneš taky snít
a se strachem, že mi povíš:
"Stop, už mě nech být!"

---