Deník 9

26. března 2000  neděle

Mám divný pocit. Nevím jaký, jenom vím, že není nijak veselý. Vlastně se dohromady nic moc nestalo. Maminka akorát jedla pomeranč v pokojíčku a když v něm byla pecka, vyplivla ji rovnou na zem. Samozřejmě je nehodlala posbírat. Proč taky, vždyť těch pár pecek se u nás na zemi ztratí. No a mě to mrzí. Nevím proč, nejspíš proto, že to není správné. Překvapila mě tím a já jsem nevěděla, co mám dělat.

30. března 2000  čtvrtek

Koupila jsem si nové morčátko! Hurá! Je nádherné! Úplně úžasné! Včera jsem si ho vyhlédla a už je moje. Je to zase holčička, černohnědá a má nádherně zvířenou srst, ještě víc než měla Bobinka. Dala jsem jí jméno Clea. Mám je teď v kleci, aby mi náhodou zase nevyskočila. A taky jí tam bude líp, protože je ta klec větší, bude mít víc místa.

Asi před třemi dny jsme zjistili, že nejde počítač a jak jsme zkoumali proč, přišli jsme na to, že šňůry od počítače a tiskárny jsou ohryzané. Nejspíš je ohryzala Bobinka, jak tenkrát vyskočila a pak chudinka přestala jíst.

7.dubna 2000  pátek

Dneska mám nádherný den a jsem strašně moc šťastná a nadšená. Šla jsem totiž ze školy k nemocnici na poštu. Měli tam teda už zavřeno, ale to neva. Šla jsem potom kolem stánku s novinama, ani nevím proč, vlastně jsem to zbytečně obcházela, ale na druhé straně silnice na zastávce stálo moje sluníčko – Nastěnka! Tak jsem šla za ní a než jí přijel autobus, mohla jsem si vychutnávat její blízkost. Je pořád stejná a mně je s ní pořád stejně hezky. Najednou jsem veselá, najednou mám zase pocit, že všechno zvládnu, najednou je mi na světě dobře. A ani mi nevadí maminčiny nadávky. I když na druhou stranu je mi hrozně smutno, když pomyslím na to, že ji zase tak dlouhou dobu neuvidím.

10.dubna 2000  pondělí

Jsem unavená a nechce se mi vůbec nic psát. Byla jsem v Brně na té chemické olympiádě. Bylo to jako předchozí olympiády, akorát tam bylo myslím o něco víc lidí. Zase byla písemná a praktická část, no a v té praktické jsem skoro nevěděla, co mám dělat, tak jsem dělala to, co dělala většina lidí a bylo to. Skončila jsem zase asi uprostřed, jsem spokojená, protože nejsem poslední a můžu jít spát.

15. dubna 2000  sobota

Tata nadával mamince a ona si zase začala zapisovat, co říká. Tata se naštval, vzal jí to a vyhodil. Maminka brečela a řekla mi že mám psát, co tata říká. Tak jsem psala: „ Co ste udělaly od rána, to tam napiš, jak nic neděláš, jak hlupák dělá a vy děláte hovno. Proč seš taková, proč?“ (To bylo na maminku) ……………… „Zhnilá jak vepř a blbá eště víc. S tebó bude mět někdo sócit, já teda určitě ne. Běž si za nim, ať si tě veme.“  ……………….  „Neseď, ukliď to, dělé nebo ti tym dám po palici, no nehleď.“ ………………. (na záchodě): „To je smradu z te jeji piče, z kundy jedné poblblené, kurva to je smrad a já to mám čuchat!“

Pořád musím myslet na Nastěnku a na to naše setkání. Je to jediná příjemná věc, na kterou můžu myslet. Chtěla bych ji zase vidět a zakusit trošku té radosti, kterou mám, když jsem s ní.

19. dubna 2000  středa

Asi jsem udělala hloupost. Jsem úplně nemožná. No pitomá no. Jak může být někdo tak trapný jako já? Napsala jsem Nastěnce dopis. Adresu mám ze Zlatých stránek, protože ten Krákořin popis byl mizerný. Jenže už to nejde vzít zpátky. Napsala jsem to. Napsala jsem jí, že ji mám ráda a že se mi po ní stýská. Určitě si pomyslí, že jsem se zbláznila. Hrozně se bojím toho, co udělá. Proč jenom jsem to do té schránky hodila?

25. dubna 2000  úterý

Nastěnka mi vzkázala po Krákoře, ať se za ní ve škole zastavím, tak jsem za ní dneska byla. Měla jsem strach za ní jít, no ale když už jsem jí napsala, tak jsem musela přijít. Nevím, co jsem čekala. Vlastně ani nevím, co od ní chci. Nevím, proč jsem jí to psala. Doufala jsem, že ten zmatek, co v sobě mám a za který ona ale nemůže, zmizí. Doufala jsem, že mi poradí, co mám dělat. Vím, že to, co k ní cítím, bych neměla cítit, ale nevím, jak z toho ven. Jenže zase někdy si říkám, že jsem nikdy k nikomu nic tak hezkého necítila a ……… proboha jsem naprosto blbá a ještě ji s tím otravuju. Ona na mě byla hrozně hodná, pořád se mě ptala, jestli mě něco netrápí….. V tuto chvíli mě nejvíc trápíš ty Nastěnko, i když za to nemůžeš. Můžu si za to sama. Pořád přemýšlím, proč zrovna ty, co je na tobe tak zvláštního a nevím.