Věta třetí: O nadějích začínajících poetů

Je mi třináct a učitelka češtiny stojí s mou slohovou prací u tabule, čte ji nahlas a směje se spolu s celou třídou. Slohová práce se jmenuje Moje blbé odpoledne a popisuji v ní tristní život teenagera na přelomu mezi dítětem a budoucím středoškolákem. Stydím se, protože nevím, že ty lidi baví, co jsem napsal, stydím se, nekonečně stydím a červenám. Ale je v tom tolik upřímnosti, že je mi odpuštěno a téměř na celý týden se stanu nečekaným středem pozornosti. Který pochopitelně kompenzuji tím, že všem píšu o přestávce slohovky a divím se prchavému okamžiku zájmu ze strany spolužaček.

O čtyři roky později stojím před ředitelem středoškolního ústavu, kam nedbale docházím a slyším jej říkat: Co s vámi, ..(jméno).., na jedné straně tady vidím, že tady pěkně reprezentujete školu, když jste skončil třetí v literární soutěži ..(nějaké jméno..).. a tady mám od vaší třídní učitelky návrh na vyloučení ze školy, protože máte nejvíce neomluvených hodin (..strašidelné číslo..)..., co jsem kdy viděl..?
Byl to moudrý muž, který mě rychle odhadl a myslím docela snadno poznal, že má revolta je čistě kosmetického rázu, že jsem nikdy opravdu nepřimknul k některé z hajlujících, pankáčských, násilnických či opileckých part, mezi kterými jsem se bez uzardění pohyboval, abych stihl nasosat a objevit vše a tedy nejsem nebezpečný, jen trochu rozjívený.

Stejně jako mě odhadlo později neutěšené procesí jiných moudrých mužů a žen, kteří byli nuceni strpět mou přítomnost, explozivní hádky o pravdy, které s ohledem na můj vždy nižší věk byly vedeny v zásadě smrtícím způsobem a na hraně terapeutické seance s mladým progresivním sebevrahem. Odhadli velice snadno, že směřuji k míru a pozornému, analytickému způsobu nazírání na předkládané informace, že sám sobě měřím na miskách vah a vždy se zběsile zlobím, když mne tento můj poklid opustí.
Myslím, že podobné zkušenosti s nějakým druhem sportu a předurčenosti má každý.
Že nejde o náhodu, ale setrvalý způsob projevu, jsem ji uvědomil během vojenské služby, kterému se mi jako elitnímu příslušníku nejnižší společenské třídy nepodařilo vyhnout. Rodina by nikdy neobětovala několik tisíc korun na záchranu syna před vojančinou, anébrž je jednoduše neměla a simulovat demenci se mi nechtělo. Psaní. Téhle neobvyklé schopnosti vyvlékat se z fatálních průserů pomoci vlastní literární tvorby jsem začal věnovat skutečně až v okamžiku, kdy jsem si, zadrátovaný zvenčí ostnaným drátem vojenského ležení s nepojízdnými nákladními vozy sovětské provenience, zevnitř rigiditou a stupidními pravidly vojenského řádu, definitivně uvědomil, že mé psaní někoho zajímá. Byť jen v podobě institucionálně projeveného vzdoru několika nešťastníků, uzavřených v prostoru zarůstající posádky železničního vojka. Povídka, jejíž jsem byl autorem, totiž obsahovala slovní spojení "zkurvené gumy" a nějakou záhadou přešla přes redakci vojenského časopisu a mí spolubratři v alkoholu a v zoufalství z ní z chutí četli nebohým důstojníkům, kteří nedokázali této plnohodnotné literární diverzi nijak vzdorovat.
Ano, ty, které již napadlo, jak je nevkusné hovořit o svém uprděném životě .. potěším pokornou omluvou.. jen, ech, chci uvést tyto životní marginálie jako entrée pro obecněji pojatou úvahu a totiž:
Co vám může dodat odvahu k publikování?

Myslím, že klíčovým momentem pro tvorbu každého člověka je porozumění.
Nádherný okamžik, kdy se na vás poprvé obrátí dva tři lidé, o jejichž existenci do té doby nemáte tušení a odcitují, nebo do svého vlastního jazyka přeloží přesnou definici myšlenky, jíž jste se dopustil. Případně uvedou souvislost se svým vlastním životem, do které tato definice, myšlenka či zkušenost organicky zapadá.

Pak je možné, že se vaše vlastní tvorba přesune od kategorie psaní pro psaní, nebo některé z terapeutických forem záznamu vlastního ega či způsobu, jak rozšířit obzory komunikace.. do roviny skutečného citu a nadání pro literaturu, totiž schopnosti se slovy relevantně vyjádřit ke stavu světa. Protože míra porozumění je často velmi odvislá od schopnosti věci správně pojmenovávat, byť vlastním jazykem a vlastním způsobem vnímání.
Myslím, že instituce internetového literárního serveru tuto iniciační rovinu velice dobře plní. Funguje jako společenstvo odsunutých, jako bratrstvo postižených intelektem, hledajících přes nástrahy vlastní nekompaktibility se světem přístup ke svobodnému prostoru pro vyjádření způsobem, který (konečně) někdo pochopí. Kde se dá v platónovském smyslu hovořit o sympozion, o prostřeném stole myšlenek, ze které je možno si vybrat a vytvořit chutný duševní pokrm. A také k hostině něčím přispět.

Druhou věcí je, že v tomto prostředí nevzniká téměř žádná literatura. Jen ojedinělé a velmi chabé pokusy o širší reflexi. Je to dáno jaksi průtočnou podstatou tvorby, literatury uhnízděné v kyberprostoru a způsobem, jakým se tady lidé vyskytují. Jednoznačně zde zaujmou krátké a vtipné výstřely do ticha, jakési krátké máchnutí praporcem, spíše naznačující přísliby o autorově talentu, než ukazující talent samotný. Pro hodnotnější věci, vzniklé ze soustředěné úvahy a potřeby se vyjádřit, najít obsahu odpovídající formu a styl zde chybí opora v podobě příznivějšího klima. Zárodečného prostředí, pozorně sledujícího jednotlivé fáze vývoje příštího spisovatele, odměňujícího potleskem jeho stále zralejší pokusy a díky návaznosti na skutečný literární svět i pobídkami k publikaci nejzajímavějších příspěvků. Stejně tak literární servery selhávají pro neexistencí elit, opor, silných a skutečných literárních vůdců, ke kterým je možné se přimknout, vzdorovat proti nim, nenávidět je i zatracovat. Jsou zde jen průměrní spisovatelé s různou schopností exhibice a obhajoby vlastní literární existence. Přesto to pro iniciaci potřeby pravidelně psát postačí.

Pravidelné psaní je totiž jako pravidelný sex.
S časem se zlepšuje.

Myslím, že druhým okamžikem po okamžiku prvotního přijetí a porozumění je okamžik, kdy se s pocitem, že lidé rozumějí vašim textům, rozloučíte jako se špatným a svazujícím. Kdy se vaše duše oprostí od přebytečného balastu hýčkání vlastního ega a čiročiré radosti, že jste konečně (v něčem) uspěli. Psaní samo o sobě je myslím velmi nevděčné a náročné řemeslo, které vyžaduje, podle mne, až nechutně puristní přístup k potřebám vlastního ega. Pak, po delší době vlastního tápání a hledání výrazu a znovuregenerace tvůrčích schopností, který bych přirovnal k opuštění původní hadí kůže a nahrazení daleko pestřejší a silnější, je možné i v tomto prostředí nalézt souvěrce a lidi, kteří si daným stadiem prošli. V té chvíli se vám dostane snad ještě intenzivnější pocit satisfakce, je to stejný pocit, jako kdyby vás přijali do tajného řádu, který dokáže stvořit během okamžiku novou řeč, plynně s ní hovořit a prostřednictvím jí dosahovat až na vrchní police regálu s myšlenkami; totiž je běžné, že synapse samotných myšlenek, volně promenujících prostorem řeči vytvoří elektrizující atmosféru, kde se volné radikály asociací změní v souvislý proces hoření myšlenek, a oheň se útěšně rozléhá útrobami, očistný, spalující marnosti světa a jeho nezbytné přízemnosti v naději, že svět je nádherný; kdy jste jako moudré stoleté děti stvářející pokrmy, kde jednotlivými příměsemi jsou humor, smích, láska a nefalšovaná radost.

Mamka vždycky říkala: po velkém smíchu přichází velký pláč.
A tak to je. Smutek.
Pískající obecenstvo na koncertě, kde sedíte v šatně a je vám zle, protože od okamžiku, kdy sto tisíc lidí vidělo vaše neskonalé vzepětí a nad hlavami jiných uhlédali záři a ve vašem obličeji světlo je tatam, protože nikdo, kromě naprostých bláznů, nedokáže setrvale působit v manickém stavu a ještě zvesela pochodovat světem . A taky, občas dorazí složenky a lidé se prostě potřebují po čase umýt a vyspat. A třeba pomilovat, kouknout na detektivku, uklidit a uvařit domácí fazolovou polévku.
Jak těžké je smířit se s příběhem, kdy stojíte jednoho dne po velmi úspěšné šňůře na kraji vchodu do Večerky, je sedm večer a všechny ty nádherné holky, které míří na Stodolní pařit, pod sukněmi horká noc a jediné, co vás napadne při pohledu na jejich horká těla je, že se z nich chce blít? Kdy jste vděční za omlácenou prodavačku, která trpělivě přidává na hromádku salám a zubní pastu a nabídne čokoládku, na kterou jste málem zapoměl.

Myslím, že se kodrcavě doklopýtávám k poslednímu okamžiku, který vlastně táhne celou tu emoční karavanu.
K upřímnosti.
Upřímnost sám k sobě, už od prvního slova, napsaného spolužačce do dementního deníčku v třetí třídě základní školy. Proč mám vlastně puzení se vyslovovat ke stavu světa? Co zrovna mne deleguje z množství lidí ke schopnosti mluvit ke světu? Osmnáctiletý člověk tyhle věci po zásluze neřeší a nepotřebuje řešit. Sám sobě je stále epincetrem celého vesmíru, má právo soudit a poměřovat svět jen vlastníma očima a krást si pro sebe právo i svět soudit. Výsledky jeho soudů mu dají poměrně brzy za pravdu, jak je na tom, nebo žel bůh silně za vyučenou. Pro člověka se zkušeností, s úspěchem, s přijetím, s pochopením pohybu poloos, kolem kterých fungují celé galaxie světů je však tahle přirozená atavistická konktrukce k ničemu.
Příšerné vztahy uvnitř rokenrolových kapel, které jsou k vidění v zákulisí koncertních šńůr, emočně vyprahlé duchovní trosky, ovlivňujících chod médií, karikatury lidství v podobě setkání s ikonami moderního šoubyznysu berou iluze. Skuteční literáti, žijící z podpory sociálky, nosící po kabelkách výtisky svých knih, určené k prodeji, berou naději a smysl celému snažení. A snadnost, s jakou lze proměnit talent na pravidelně obrušovaný nástroj moderního obchodu, který potřebuje sofistikovaná vyjádření, bere dech.
Pak je velmi těžké uchovat si radostný, rozjásaný optimismus.
Pak už je to jen rokerol, který vydrží jen někteří.
Protože rokenrol buď je na celý život a nebo nikdy nebyl.

Upřímnost k sobě samému, buď vrozená, nebo okolnostmi vypěstovaná může zachránit a přivést zpátky na cestu něco, co je přirozené a dobré. Upřímnost, která zahrnuje i pokoru a vědomí, že jste nedostatečný a průměrný a nebo zcela marný a pak je vaším úkolem svou pozitivní energii proměnit na něco užitečného pro všechny, jen ne literární pokusy. Spousta citlivých a talentovaných lidí, kteří měli světu co říct, tak činila, i přesto, že tušili, že jejich pokusy nejsou bezvýsledně chabé, a snad právě proto, s pokorou klestili cestu jiným, talentovanějším, rychlejším, silnějším.

Poezie, možná i próza je jako tráva. Jako nejsubtilnější projev lidské kulturnosti, primární oblastí, ze které může těžit každý. Teprve v okamžiku, kdy je tahle kultura, kultura ve smyslu biologického prostředí pro život ostatních druhů živá, může vyrůst prostor pro náročnější projevy a druhy existence lidského vědomí a intelektu - literatury, filmu, ale třebas i architektury nebo hudby.
Díky litserverům se tak i stává. Na okrajové výspě, daleko za bulváry knižních veletrhů, kdesi v undergroundu, se něco pomalu hýbe.

Existuje-li důvod, věnovat pozornost jiným a ne jen výhradně sobě, pak je to možnost, že se stanete svědky nádherného vzepětí člověka, který zde začíná nesmělými pokusy a jehož dílka se stanou poté vodítkem pro cestu jiným. Stejně jako je možné očekávat, že se tímto autorem stanete vy sám.