Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePřípad Alimra
Autor
Zly
Podzim 2006, listopad. Sedmnáctého, státní svátek. Natáčím dokument. Je tři čtvrtě na konec světa, každé dvě minuty mi zvoní mobil. Teď je moment, kdy se mohu na chvilku utrhnout. Alimra. Myslím na ni. Třikrát jsem sem nahlédl a hledal něco, co by mě zaujalo. Mezitím procesy, kterých jsem účasten a které jsem uvedl do chodu, se vracejí v podobě křiku, otázek a drobných posunutí, která musím napravovat a vracet zpátky na cestu. Snažím se soustředit. Zoom. Zoom vznikl z dobré myšlenky. Motivem je hledat v prostoru Písmáka zajímavé texty, zaostřenou optikou vyzvedávat ty, kteří kvalitou tvorby svítí na cestu ostatním. První recenze. Přemýšlím. O zoomu, o stylu těchto recenzí, taky o Fockaultovi, který se jej ujal. Zvažuji, jestli mi vyhovuje způsob, jakým se celá věc dala do pohybu. Kritiky a básně, nebo cokoliv, co dělám, beru jako službu. Vím, že dospět do tohoto stavu znamená sám v sobě zahltit hydru nedostatečnosti a neúcty okolí nějakými těmi pomyslnými úspěchy. Potřebu ukojit se. A poté opustit tuhle rýnku, kterou odtéká z těla odvaha být sloupem. Kamenem. Stromem. Nevím, jestli to ví také on, když jej slyším říkat skutečně neobvykle obvyklé věci. Mluvím a trochu tedy s nedůvěrou nahlížím k dílům autorky, kterou mi v podobě Fockaultova autoritativního rozhodnutí osud přisunul do cesty. Alimru.
Případ Alimra
Milá Alimro.
Nazouvám si boty, kterými chodíš, a jdu cestou, kterou opisuješ.
Z ní se pokusím vyloupnout, čím jsi prospěla.
Neb pro mne je báseň služba.
A poeta rozpřaženec, který ví, že ode dne, kdy začal mluvit jinými jazyky, kdy mu začaly z hlavy růst synapse na dlouhých stoncích, převlávající do prostoru, schopný věci odhalovat dříve, než se stanou, je jen stonek, který tělem propojuje zemi a nebe, jen trolej a hromosvod, který z nebe stahuje z větru něčí vize, z těch se nakrmí a vstřebá a po čase, vyživené skrze svůj osud je vrací zpět, v nejčistší podobě básně.. tady myšlenky, emoce, logiky a pak také techniky, jazyka a nakonec harmonie. To je, podle čeho tě budu soudit.
na prahu pánského pokoje
jsem se svlékla
a pořezána byla vlastním rukopisem
písmo se jednou vytáhne
z dětské baculatosti
a vás pane stále leká ostrost dospělosti
jako když zvedne se mlha
pod lupou grafologa
zase píšu Vám ...
protože slovo láska
psané psace postrádá ostrost hran
Vidím mladou ženu. Zahrává si s metaforou a nedbale a trochu s přezíravostí k laťce, kterou nastavili jiní, se staví k básním jako k nepokosené louce. Jakoby nebylo nic, než ona a vlastní touha se vypsat. A svévolně si z květů natrhat a uvít kytici, která voní jen jí. Jakoby neřešila, co může dát, jen co dá ten text jí. Nejspíše radost, že zvládla ve třech strofách udržet poměr mezi subtilním myšlenkovým výbojem a použitím metafory. Že se pokusila o příměr. Příměr, spočívající v připodobnění láska a vztahu k vlastní schopnosti rozeznat, že kvalita textů roste s prací na nich. Notickoidní, bezvýznamné tématem, školometné oním příměrem.
Líbí se mi ale verš "vás pane stále leká ostrost dospělosti", jediná věc, která prozrazuje schopnost popsat konkrétní bytost a situaci úsporně, zřetelně a jasně. Čtu dál.
Nepotřebuješ nosit slunečník
a zavazovat tkaničky
už nechceš ani česat vlasy
vyrostla's a máš svůj svět
a kamarády
V tvých údolích tváře
bych chtěla pobýt
a řasami se nechat ovívat
když jímá mě hrůza
že zlomíš si zase ruku
nebo se budeš bát
či něco provedeš
bude ti smutno
a bude se ti stýskat
Tvoje slzy
jsou bolestí mojí
na kterou není lék ani mast
ale mizí pod náporem
tvého uzdravení
tvého smíchu
tvého štěstí
Miluji tě
Tvoje máma
Věnovánka. K 10 narozeninám. Problémem je, že fotografie dětiček s rozzářenýma očima pod stromečkem mě nedojímají. Ani fotky pejsků, křečků nebo něčích dovolených v exkluzívních destinacích. Básníků, oslavujících jiné básníky, oslavných dokumentů, oslavujících celoživotní přínosy. Nenávidím to. Je to o potřebě být oblíben, věnovat si plnou hrst citů a být šťastný. Svým způsobem služba, ale ne lidem, jen úzkému kruhu spřízněných duší. S literaturou to nemá společného nic. Pryč odsud.
Pod slamákem
bzučí včela
úl pod drdolem
udělat si chtěla
Proč ne. Čas, prostor, děj v kontextu imaginace léta. Zase vidím mladou ženu, se slamákem, rozesmátou a u vody.
Jen. Chybí mi druhá a třetí sloka. Tohle je Žáček a Sýs a třeba Burian a podobní. Explikace děje by zde mohla navázat na konkrétní vyústění. A obrat a metafora, která děj uzavře a dostoupí do představy.
Plno medu
z mého těla
že bzučím tobě na rameni
dělá, jako by nevěděla
Lovím z vody. Neumím rýmy. Jen zde, z prvního blinknutí, doplním text s vědomím špatného frázování pro představu, jak bych viděl jemnou mechaniku skladby a vedení příběhu o něco lépe. S nástinem kontrapunktu. Překvapivosti sdělení. Vyústění v pointě.
---
Přisedl si D., hlavu jako meloun a odvyprávěl mi deset požadavků na dva z webů, které jsem před několika dny navrhnul. Někdy bych ocenil mít dva mozky. Jeden jen na práci, s přesahem a dlouhou ručkou, která se v případě varovného tlačítka, oznamujícího nedostatek emocí v příslušné zakázce, grafice, nebo reklamě zavrtá do příslušné hemisféry druhého mozku, určeného výhradně sledování příběhů a pocitů, zašátrá, nabere si emočno jako se sudu s povidly a ty přísně geometrické vzorce s přísně dokonalými fotkami rozesmátých a dokonale aranžovaných lidí zamaže nějakými skutky a smutky. Aby věc dostala příslušně lidský rozměr. Ten druhý mozek by byl účasten jen příběhů z města, jako teď, opilé redaktorky, která mi píše sms-ky, že tančí se svojí lesbickou kamarádkou ve středostavovské vilce na kraji Hlučína, samy a opilé, slaví narozeniny a ač obě veselé a v přízni, čekají na mě, abych je rozlousknul. Jestli ona a ona. Nebo ona a já, až ji povezu domů, nebo ona a já a taky ona, s rozšířenýma očima, zvědavá, jak to taky dopadne.
Promiňte.
---
tiše,
maskován temnotou
schodiště mého domu
za zády úsvit,
jeho úsměv patřil
patině nedotčených klepadel
cvrnknul mě do čela
"vstávej, jsi mým hostem"
klobouk naražený
až příliš do čela
maskoval mlhu
jeho mladých očí
za ruku mě vedl
územím, které znám,
od hektických rán
k večerním pohádkám
Ano, zmizel
zestárlý
za zvuků
půlnočních spáčů,
však nechal mi vzkaz
s PS:
paní učitelka Kája
je svědkem první lásky
tvého syna
těším se za rok,
Jeroným
Věnovánka, znovu, byť v jiné podobě. Sladkobolná. Neabstrahující od příběhu, banálního a nic neříkajícího. Autorka si užívá. Patiny nedotčených klepadel. Vyčpělých zánrovek, které kromě patosení a spokojenosti autorky se sebou samotnou nenabízí nic. Vznik básně patrně omlouvá jen její datum. 30.9.2004. Podvědomě tuším, že šlo o nějaký písmácký projekt, vztahující se k tomuto datu. Tenhle text jakoby usvědčoval podobné projekty z nesmysnosti. Hromadné nástupy básníků, vyjadřující se k něčím zvolenému tématu.
Nikdo ho nepovolal
přesto
četla jsem mu přes rameno
úmysl zabít
nahou krásu
Já drzá
viděla jeho múzu
a chtěla
namočit mu pero do inkoustu
aby ukřižoval
její viny
Báseň se jmenuje Může za to Dj Pes. Nejspíše některý ze zdejších autorů. Věnovánka v další podobě.
Možná chápu dívčí radost, projevenou v okamžiku, kdy v něčí poezii autorka najde východisko pro tvorbu. Nebo se upevní v některém z postojů. A plna nadšení vyplodí sentimentálně podbarvenou poklonu.
Stává se to. Ženy po čase, inspirovaném spoluprožíváním s poetou, podlehnou neovladatelné potřebě začít se vyjadřovat pomocí veršů. Naštěstí jen některé.
Poté jsou ale čtenáři vystaveni obrazům, ve kterých čtou, že "čtou přes rameno úmysl zabít nahou krásu". Ano. Ano.
Než tenhle typ klišé, pak raději švestkové knedlíky a nebo hádku o to, kdo umyje schody ve společných prostorách.
AM by zaplakal nad módou bokových kalhot
sedmnácté století
těžišti přálo prostor
- moře s lodí si hrálo
i jejím mužem
ach, výhledy baroka ...
teď v módě je řeka rozšířená
optickým klamem bokovek
- kánoe stržena slapy
je střemhlav k nástrahám
och, kosti výhledů kostěných...
Nevím přesně, jestli první čtyři básně jsou vizitkou nejranějšího období autorky. Zde patrně, odhaduji, autorka začíná zadrhávat v řeči, přidávat na důrazu, hledat neobvyklost a jakýsi přesah. Nadechuje se k pestřejším obrazům a odvážnějším metaforám.
Máme zde AM, tedy nejspíše Amadeuše Mózartka, nadrženého génia a autorku, sledující v druhém plánu příběh Constanze, který jí dojímá. Líbí se mi tenhle drobnohled, inspirovaný vlastním tělem. Ano, má pravdu, dnes by drahý Mozart dobře nedopadl, nejspíš by skončil u muzikálů, přefiknul by kdejakou sboristku a plnil obálky bulvárních tištěnin. Myšlenka .. úsměvná, postřeh.. hezký a přesah.. slibný.
Druhou věcí je forma. Velmi neobratná. Básník má překonávat nástrahy lyryky, čtenář nikoliv. Takže verš "těžišti přálo prostor" hovořící o poloose duše, která se tak snadno nachýlí k jednoduchému přežívání a nikoliv k usilovné snaze ze svého nitra cosi vykřesat.. je nemocný technikou práce s jazykem.
sedmnácté století
tlustými lany konvencí
utažené nitro
---
Vešla Eliška. Jsou jí tři roky. Dolíček v obličeji a smích a poskakování na žluté sedačce studia.
Vyřešili jsme, co je korýš. Je to ten panáček, který krtečkovi nastříhal látku na šatičky.
---
Druhá sloka začíná podstatně lépe. Ale kánoe stržena slapy je střemhlav k nástrahám.. neobratnost je eufemismus.
Kontrapunkt v úvodu druhé sloky, mezi tehdy a nyní.. je z kategorie laciných. Příběh Constanze se vytratil.
Z veršů povzdechných, majících tvořit přirozený předěl a gradovat v myšlence, trnu. Karle Hynku Mácho, co jste nám navěky učinil.
PRO VÁS
tahle báseň je krabička
obalená vánočním papírem
převázaná širokou stuhou s velikou mašlí
ve které pod víkem ve vatě
na lístku zeleného jmelí schoulené jsou verše:
tahle báseň je krabička
obalená bílým vánočním papírem
s modrými sněhuláky
převázaná červenou stuhou s velikou mašlí
ve které pod víkem
na papíře napsaná jsou slova:
Děkuji, autore zdejší
za díla -
klíčové dírky do Tvého srdce
a přeji Ti
krásné vánoce a do nového roku
mimo to, co běžně se přeje
mnoho inspirací a tvůrčích úspěchů.
tahle báseň je krabička
s tajemstvím:
múza prý líbá do vlasů na temeno?
Alimra
Ano, nepochybně úžasné. Snad jen, že Můza, ta protřelá děvka, líbá na temeno básníky, kteří už leží na marách. Ostatním to dělá v pokleku.
Jeden trychtýř vakua stačí
když na rtech
točí se káča upažených slov
a vír nad ní kouše do prostoru
nickou se stává odraz v přesném úhlu
ozvěna mívá palčivý prostředek
spalující okraje zvenčí
a že ticho není skála ale slyší
a ve vakuu se nic neděje
naslouchám?
---
Mobil. Píše M.
Přemýšlím, jestli tohle třídění odpadu neukončím s poukazem na drolící se víru věnovat pozornost elévům a nepůjdu k M. na večeři. Nikam.
U tohodle textu jsem cosi začenichal.
---
Alimra. Ona přemýšlí.
V tichu duše. Úporné pohyby.
Mluví. Hodně. Soustruží významy, zvukomalbí.
Ale tady se ptá. Říkám vlastně něco?
Tohle je dobré.
Nepovedený je jen úvod. Když na rtech točí se káča upažených slov. Časové rozlišení dodává sice textu napětí a očekávání, ale je to technika z lacinějších. Upažené slova.. chodí do Sokola?
aby šedé nezapadlo
už jsem pochopila smysl ukrývaných deníků,
v sedlině vypitého času
záda těch nejmenších otisků
jsou k nespatření
paměť má předpoklady ohaře,
přesto jen černé a bílé
k nohám lovce skládá
a šedými sousty se sytí
Výborné.
Úvaha o temporalitě. Obecnost. Kýl ponorky, nořící se do hlubin. Vytažený periskop a za ním pohled schopný rozlišení v spektru mezi černou a bílou.
Myšlenka. V textu, který zaslouží pozornost pro obratný způsob gradování.
A pointa - nečekané.
Jen.. s ohledem na ono elévství, soudím o naději, ale otištěno v novinách bych se ušklíbl. Mudrota.
Laťka se zvýšila.
snad je to strach
z lesklé dlažby
pánských interiérů
kde každá kapka citu
je zřetelná až po zaschnutí
snad že až daleko za oči
bodá každý monotónní prostor
a mezi styčnými body polární lišky
těžko se čte o lásce i z tepající červeně
Dobrá především první sloka. Strefit se do obecné roviny - muži, ukrývající své city a vyjevující je obvykle až už je pozdě, nebo vůbec - pomocí téhle zdařilé metafory mi přijde vyjímečné. Také rytmus je dobrý.
Druhá sloka mi přijde překombinovaná. Zvětšený rozměr situace oproti původnímu půdorysu příběhu, danému zvolenými reáliemi (interiér pánského bytečku vs. širé planiny) znamená příliš velký střih. Je to rozdíl mezi polocelkem a panoramatem. V panoramatickém pohledu se introspektivní pohled vytratí. Používá se na úvod textu, kde určuje ráz příběhu a prostředí. Je efektní, ale tady oddaluje význam sdělení.
zbytečná retuš apostrofu duše
s alibistickým gestem
sebrala kameny všech pádů
a každým osmým zubem odhodlání
drolila je v prach
netušila ...
odraz i pouhého stínu
na hladinách průzorů
kamenných škrabošek
...ten apostrof duše
Nitrozpyt, vyživovaný potřebou druhého a třetího plánu. Soustružení významů. Tímhle si prošel každý. Musí to být. Dlouhé hodiny práce na zenových technikách.
Málo srdce. Trochu duše. Příště.
Tam ? jaro
je plaché
s růžovými dny
v klínu
pupeční šňůry ? linky
pro notový zápis
časných symfonií
černé fraky
oranžové ladí flétny
aby hlavu pletly
mně
i stromu
tam ? jaro
s přimrzlými ještě
ke kmenu
kanýry sukně
naběhlými klouby větví
hrozí
zimě
Tady naopak. Duše. Úsměv. A přírodní lyrika, kterou nečtu.
Milý barvotisk probouzející se jarní krajiny. Sřídání obrazů, použití detailu typu havrani na poli
černé fraky
oranžové ladí flétny
aby hlavu pletly
mně
i stromu
je velmi vyvedené. A naběhlé klouby větví hrozící zimě..? Jsem schopen tolerovat. Větve na jaře skutečně mají mozolnaté dlaně, v nich schované listy a ztuhlé klouby, které se ne a ne otevřít. Listy pak nakonec vyraší po celé paži :-)
---
Jdu se nakrmit. Je skorem deset. Píše I.
Mám hlad. Ona taky. Uvidíme, jestli tohle vůbec kdy dopíšu.
---
Čtyři ráno. Otevřená okna střihacího programu na mě zívají. Měl bych jít spát, ale z povedené pasáže se mi na chvíli vrátila do těla energie. Nakouknu Alimře přes rameno.
---
Tichem průhlednět
někdy málo člověkem
jen v ústech lípa
oblečená západy
pohnutí klíče je
červenání
a v nohách natažené struny
dřevo tesá jazyky
když ve dlaních hřmí
neznámému světlu
bouřit se létu
přesahy tváře odeznít jí k prstům
a snad příští zima ?
? tichem průhledná
Tady se zastavím u názvu. Názvy Alimřiných věcí prozrazují konstrukt. Nikoliv talent. Nikoliv tvůrčí odvahu a schopnost udat textu jednoznačný tón. Rozplizlost, nejednoznačnost, volba cizích slov, předstírání hloubky. Název je razícím štítem textu. Použít neslanou, nemastnou metaforu jako Tichem průhlednět, intelektuálštinu typu Melanchórie podvědomí, spojení přídomků v "ryzí je neuvěřitelná", degresivní "aby šedé nezapadlo" či překombinované "zbytečná retuš apostrofu duše" znamená nejistotu. A neochotu vylézt z ulity. Roztáhnout křídla a zakřičet. Je mi to líto. Uvnitř těch textů je cítit alespoň snahu, místy i pečlivou práci.
Zapomenout se v dlaních
dva a dva jsou
kameny ohniště
a možná stůl
uprostřed s jedinou svíčkou
jak nazvat
to pod pohledy
když ticho
je skála v ramenech otců
a zapomenutí se osik
když mámy jsou šťastné
jen děti věnují kruhy
bezprostřednosti písku
a za okny svých hradů
lámou hrany snů
těch velkých
a na nádvoří oheň
dávno už by ztratil barvu
nebýt očí dětí a z tenisek
vysypané připomínky ...
zapomenout se v dlaních
První sloce rozumím. Ocením i obraz. Prostotu, s jakou je vykreslena definice vztahu. Zažitou konvenci rodinného krbu přetransformovanou vtipně do metafory dva a dva jsou kameny ohniště. Příjemným způsobem projevený osobní vklad autora, jeho reálie, prozrazující jemně vytesanou resignaci na dokonalé vztahy.. a možná stůl.
S krátkým a přijatelným detailem, podporujícím vyznění metafory.. uprostřed s jedinou svíčkou. Rytmus je určen. Úsečný, věcný, správný.
V druhé sloce je arytmie hned v prvním verši. Jak nazvat..
Netuším, proč je rytmus přerušen. Očekával bych od druhé sloky rozvíjení motivu. Zde se nerozvíjí nic. Jen pochyby, že autorka vydrží déle než jedno nadechnutí.
Vnoří čtenáře do příběhu a prostoru a vteřinu poté, co vezme motiv na vědomí si situaci ulehčí proklamativní otázkou, na kterou nechce znát odpověď. Naopak čtenáře přinutí číst naprosto banální vývody.
Netuším, jak složitou myšlenku autorka zašifrovala, ale
pohledy
ticho
skála v ramenech otců
(striktně nadbytečné zapomenutí osik)
jde se skřípěním zubů ještě po významu. Lopotně, ale přece.
Verš když mámy jsou šťastné odesílá text do ligy písánek do holčičích notýsků.
Následující děti věnují kruhy .. bezprostřednosti písku... snad ani nebudu hodnotit.
Nikdy mě nenapadlo, že písek je bezprostřední. Musím se příležitostně zeptat v pískovně.
Možná hodinář by věděl, jak pojmenovat dobu, které se podléhá jen jedenkrát do roka
Vzdálenost mezi vodou a vodou
je pohyb očí k prvnímu písmenu
na výšku deště psalo léto
že po nitích svého příště
zašle prý záznam zvuku poslední chvíle stromů
o neviditelnosti jejich stínu
zanechalo doušku ...
zítra zapomenout na minulý čas
znamená sešít rty dnešku nebo skočit
do řeči podzimu
nebývá slyšet
ale na okamžik podléhá návratům do nebe
Kašlu na to. Našel jsem poslední dva texty, tentokráte jsem si pomohl výběrem čtenářů a jejich hodnocením. Tohle je jeden z nich, oceněný 31 tipy a nezměrným množstvím přízně ze strany redaktorů. Mě osobně báseń přijde jen jako neživotný konstrukt. Nic co bych dokázal přijmout. Sešít rty dnešku. Kristepane. Neviditelnost stínu. To snad odporuje i teorii relativity... Skočit do řeči podzimu. Pak nejspíš přeskočit do krákorání zimy. Vnořit se se do pučení jara. Vydestilovat bučení krav. A nakonec spolknout projektil a nechat zazářit mozkomíšní mok na hranici kachliček.
Když vesmíru padají mléčné zuby
už nepřemýšlím
proč kukačku nechali hnízdit
právě v hodinách asi se předcházím
jo a taky že nevěrná tváři
neřekl bys
mám nejvyšší čas
vymyslet z čeho upletu hnízdo
nejupřímnějším úsměvům syna
jsem sentimentální
a asi je to naposled
Jediné, co mě na této básni .. stejně jako i na celé mnou redigované Alimřině tvorbě utěšuje jsou tyto dva náhodně vybrané poslední verše.
Přestává být sentimentální. Považuji to za příslib.
O ostatním jsem řekl své a velmi mě mrzí, že nemohu chválit, ač bych velmi chtěl. Výtka ovšem nepatří Alimře, naopak, nedostatek talentu, sebevědomí, či techniky není na závadu, pokud člověku poezie přináší radost a potěšení. Milá Alimro, jsem rád, že jsem se s tvou tvorbou seznámil. Osobně si přeji, aby se tvé jemné ženství, snaha a přemýšlivost časem přetavila v citlivou a krásnou poezii. Některé metafory a hlavně první nádechy čtyřverší v básních mi dávají naději, že by tomu tak mohlo být. Nasměroval bych tě k podrobnému zkoumání autorů, kteří píší především silné příběhy. Kolář, Zábrana, Jáchym Topol. Se silným příběhem ti čtenář i leccos odpustí. A s postupnou a vytrvalou prací na příbězích se časem naučíš vše, co je třeba. Metrum, správnou a účelnou explikaci, gradovat příběh, vylíčit účelně a vtipně peripetii a dospět do úžasné pointy. Poté je možné hledat, vytvořit a dobrousit autorský styl. Přeji hodně štěstí.
Má výtka směřuje k Fockaultovi. Jeho veskrze vepřový styl komunikace se projevil výběrem této začínající autorky. Podle mne je teprve na počátku autorské tvorby a v této chvíli její tvorba může ostatním sloužit jen jako velmi špatný maják na cestě vodami poezie. Snad se příští výběr autora bude řídit přísnějšími měřítky.
S pozdravem Zlý, redaktor
17. listopadu 2006