Rybička

Bydleli jsme u potoka. Někdo dokonce popichoval, že v potoce, protože z koryta, které nám protékalo zahradou, jsme měli část vody svedenou pod úroveň sklepa do kamenného žlabu. Zakrýval ho dřevěný poklop a říkali jsme mu studánka. Dnes by to možná někdo nazýval akváriem, protože přítok i odtok byly přehrazeny sítem a uvnitř byly občas přechovávány ryby. A já jsem učiteli slíbila, že druhý den jednu přinesu na hodinu vlastivědy. Malou rybičku, takovou, aby mohla při vyučování plavat v umyvadle.

Zabalila jsem ji do mokré utěrky a do igeliťáku, ale do tašky se mi ji dávat nechtělo. To tak, aby se mi namočilo učení! Měla jsem ji v kapse u kabátu, jenže venku už mrznulo a já najednou dostala strach, že by mohla nastydnout. Vzala jsem ji tedy pod kabát. Blíž k tělu. Do kapsy u kalhot. Nemačkala se. Nosily se tenkrát volné. Jenže se taky tenkrát nenosily jen nové. Tyhle byly po bráchovi a měly díru v kapse. Jak jsem si v autobuse sedla, ucítila jsem po chvíli takové zvláštní šimrání. Nebylo to nepříjemné, co bych lhala, tedy dokud se mrskala jen vepředu. Jenže, jak jsem se ji skrz děravou kapsu snažila nahmátnout a poposedala přitom na sedadle, dostala se najednou dolů a pak až dozadu, a tam už to tak příjemné nebylo. Dostala jsem strach... že bych ji mohla rozsednout. A pak mi začaly vadit taky mokré kalhoty.

"Tak to vyhoď a pojď už!"

"To přece nemůžu," málem jsem se rozbrečela.

Chvíli jsem bloumala po autobusovém nádraží. Pak jsem nastoupila na zpáteční linku. Řidič si všiml mých mokrých kalhot a ani se na nic neptal. Stoupla jsem si zády po směru a přes vlhký hadr rukama rybku celou cestu hřála. Doma jsem ji dala ještě na chvíli do kýble. To abych viděla, jestli nechcípne. Jestli to moje ulejvání má nějaký smysl, protože kdybych ji rovnou pustila do studánky, tohle už bych se možná nikdy nedozvěděla.

Máma přišla odpoledne první, a když zjistila, že jsem nebyla ve škole, hned na mě spustila. Táta se vrátil až za tmy. Nechal si všechno znovu vyprávět a pak poručil: "Do sklepa! A žákovskou s sebou." Dostala jsem hrozný strach, ale hlavně jsem vůbec nechápala, co chce dělat s žákovskou knížkou. Doma se přece poznámky nepíšou. Vzal klacek na čištění odtoku, otevřel studánku a chvíli jím šťoural do všech koutů. Pak nalistoval stránku pro omluvenky a tiskacími písmeny - jiná totiž neuměl - připsal: ZACHRAŇOVALA RYBIČKU. ŽIJE.

Druhý den jsem dostala z vlastivědy jedničku.