Konzerva prošlých fazolí

„To snad ne, Lado, koupila jsi prošlý fazole…“ zavrčel pan Huber nerudně a odložil stranou plechovku.
„To není možný,“ strčila do pokoje hlavu jeho žena, „vždyť jsem to kontrolovala.“
„Tak se koukni, koukni se! Jsou prošlý.“ Strkal ji konzervu pod nos.
„Tak to vyhoď, no.“
„Vyhoď, vyhoď!To nás stojí peníze, Lado, ty tvoje chyby. Copak se nemůžeš v krámě podívat, jestli jsou ty fazole prošlý?“
„Měla jsem toho hodně…“
„A to myslíš že já jako ne, že já se tu povaluju a jenom hudrám, to si chtěla říct, že jo?“
„Ale ne, Karle, já jen…“

***

Fazole seděla namačkaná v plechovce a poslouchala hádku. Oba hlasy zněly neskutečně kovově, jeden rozezlený a navztekaný, jeden tichý až bojácný. Bylo jí smutno a nudila se, chtěla na vzduch, na světlo…

***

„Co po mě, Karle, chceš? Stalo se…“
„Jo stalo se, a to je jako všechno co mi řekneš?“
„A co bys chtěl slyšet?“
Zalapal po dechu a protože ho nic nenapadlo, zlostně vykřikl, „Zkus hádat, ty hlupačko.“
„Nevím, opravdu nevím, koupila jsem jen prošlé fazole…“
„Jen… Víš co, sbal se a vypadni, vypadni!“
„Nemůžeš mě jen tak vyhodit…“
„Moje peníze rozhazovat nebudeš! Jsi naprosto neschopná...!
„Tak já jsem neschopná? A kdo ti pere, vaří, stele, kdo po tobě uklízí?“
„A ty na oplátku žiješ z mých peněz! Jdi už!“
„Fajn, fajn, já půjdu,“ vykřikla, zvedla svoji kabelku a vykročila ke dveřím.
„Tohle si můžeš vzít s sebou, ty náno,“ hodil po ní konzervu, která ji bolestně zasáhla do ramene. V očích se jí zaleskly slzy, bezmyšlenkovitě plechovku sebrala, vyšla z místnosti a hlasitě za sebou práskla dveřmi.

***

Kdyby fazole měla žaludek, asi by se řeklo, že se jí obrátil na ruby. Udělala několik přemetů, prudký náraz a buch na zem. Pak se od podlahy zase odlepila a chvíli plachtila vzduchem. Nic neviděla, proto brzy ztratila pojem o tom, jak vysoko se asi nachází. Ani ji to moc nezajímalo, zaobírala se tím, že je v plechovce mokro a lepí se na ní další fazole. Být tak na čerstvém vzduchu.

***

Paní Prelská otevřela dveře a když v nich spatřila uslzenou dceru, překvapeně zůstala stát.
„Ahoj mami,“ špitla Lada Huberová.
„Co se stalo, Laduško? Snad jste se nepohádali s Karlem,“ zeptala se soucitně stará paní.
„Pohádali.“
„Tak pojď, pojď dál, Laduško, udělám ti něco k jídlu,“ rozhodla se, že se nebude zbytečně vyptávat a ustoupila ze dveří, aby Lada mohla projít.

***

Kabelka i s fazolemi přistála ne zrovna šetrně na gauči, bylo slyšet šoupání židlemi, řinkot nádobím a tlumené hlasy. Fazole měla vztek, že je všem ukradená, že si jí nikdo nevšímá, že je tak opuštěná…

***

„Dovolali jste se do hlasové schránky, zanechte, prosím vzkaz…“
Lada zamáčkla telefon, bylo jí čím dál hůř. Už tak dlouho se snažila dovolat Karlovi, ale ten její telefonáty důsledně ignoroval. Stýskalo se jí, milovala ho. Dokázala mu odpustit úplně všechno, jen kdyby přijal ten hovor. Možná má vypnutý mobil, třeba se šel projít, třeba…

***

Noc byla k nepřečkání, fazole začala potichu klít, ostatní fazole ji ale okřikly, ať je prý neruší. To by jí zajímalo, od čeho je mohla rušit, od přemítání? Toho už měla právě tak dost, od té doby, co se celý její svět zúžil na temný stísněný prostor plechovky, napřemítala se až až.

***

Čekala ho celý den, ale nepřišel. A ani další, další a ještě další, neukázal se celý týden. Napůl seděla, napůl ležela na gauči a přemýšlela o sobě a o něm. Proč nepřišel? A proč se to vlastně pohádali? Ach, kvůli těm fazolím, taková pitomost. Proč jí neřekne, aby se vrátila, šla by hned, bez protahování. Copak to takhle nechá? Jsou přece manželé.

***

Fazole usnula neklidným, horečnatým spánkem, propadla se do snů o zahradách, o polích, o blahodárných paprscích slunce. Alespoň na ten okamžik se jí podařilo zapomenout na okolní svět.

***

Potkali se po třech měsících při nákupech v hypermarketu. Čekal na ní.
„Ahoj Lado,“ znělo to téměř nesměle.
„Ahoj.“
Oba zastavili a nastala chvilka rozpačitého ticha.
„Vrátíš se?“ zeptal se nakonec.
Kdyby to řekl dřív, ještě před měsícem by za to dala celý svůj život, ještě před měsícem by mu bez rozmýšlení kývla. Teď přešlápla a vyhnula se odpovědi.
„Bydlím na Green street, mám to blízko do práce,“ pravila vyhýbavě. „Dneska mě povýšili, pracuji teď jako redaktorka.“
„Vrátíš se?“ opakoval.
„Víš, Karle, hodně jsem přemýšlela, ty tři měsíce. Proč my se vůbec brali? Život s tebou byl život pro tebe, ale já potřebuju taky kousek pro sebe.“
„Takže?“
„Chci požádat o rozvod.“

***

Prudký pohyb po tak dlouhé době fazoli vylekal, celá plechovka se chvíli pohybovala vzduchem, pak přistála na nějaké tvrdé desce. A pak, nejprve tenký proužek, pomalu se prodlužující až obkroužil kolem dokola, vniklo dovnitř světlo. Víčko konzervy odlétlo.

***

„Potkala jsem Karla,“ pravila Lada mezi sousty. Matka na ní starostlivě pohlédla, ale Lada už se tím dál nezabývala.
„A?“ zeptala se tedy.
„Nic. Chtěl, abych se vrátila, ale já mám teď svůj život. Poslyš, mami, budeš mi muset dát recept. To jsou fazole?“
„Ano, jsou tvoje, zůstaly tu, když si odešla a já se bála, aby se nezkazily.“
„Po mě?“ zalovila v paměti, „no jistě, fazole, ale ty byly prošlý, mami.“
„Minimální trvanlivost už je pryč, pravda, ale nic jim není, pořád chutnají výborně, ne?“
Usmála se, „to máš pravdu, jsou vynikající.“