Střepy

Ještě mi chvilku postůj

takhle

s tou modrou žilkou na čele

a já pod košilí

po těle

si budu kreslit obrázky.

noc uspí sovu na rameni –

Pojďme Ti dělat dobře bez lásky!

Po stěnách hnízdí haterie,

smutný Maur

v bedýnce od likéru,

na dně mé lahve karneval,

fontány Moliérů

houpou ledy.

Chtěl jsi mi, milý, ukázat?

Ukazuj, naposledy!

Ve vlasech hádci ovinou

            prstýnek na malíčku,

vyženem prsty pastvinou

z kopečků do ďolíčku.

Tak to máš raději,

            človíčka,

povij mi z nadějí

slovíčka

mazliku, kurvičko, Jediná,

maličká,

andělíčku ...

Rozevři, milý, zápisník,

spirály na kolenou,

doprostřed načrtni slova,

co šeptá dívce v saních

viola cikánova,

ohřejem uhle v dlaních

Da capo al Fine, znova

vzdechy Tvé  a moje ticho na nich.

Proudíš mi do ucha a uchem ven,

vzduchem plují sloni z organtýnu,

                        jen pro mě

                        něžný chlapec odveden,

na ňadrech laskám svoji vinu,

na očích šupinaté klapky,

jsem tady ...

           nejsem ...

                        v domě

kudlančí sametové tlapky,

schovej mě! zvenčí, pod peřinu!

schovej! než přijdou si i pro mě!

Noc nás trochu vyvrátila z pantů,

stíráš stopy ze sklenice,

víno,

vyčítáš mi ... Kubu. Honzu. Frantu.

tisíc synů čarokrásné kostelnice

                        žádnému z nich

                        nehodila klíč

povídej, jak byl jsi v noci mimo,

jak nechtěls

zase

přijít ke mně

pryč.

Zapomněl jsi, lásko, že jsem balerína,

prolezu i stovkou zlatých obručí,

s trochou svojí hadí šminky pod očima

provodím tě uchem jehly

                   jehlu uchem

                   jak si jenom poručíš.

Má to ale háček, hák až pod hladinu

amoroso lento ve Tvém náručí.

Až mi hodíš chrysantému na kladinu,

kdopak nám to věčné štěstí zaručí?