Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sevyvlastnění
12. 01. 2007
11
24
3155
Autor
pse_u_do
nejsi malá
říkali mi každou středu v posteli
a opakovali to tolikrát
až jsem zestárla
a každé ráno se ta druhá v zrcadle tak nesnesitelně smála
že jsem přestala rozumět vlastní tváři
pořád se mi zdálo
že o nic nejde ono taky o nic nešlo vždyť nikdy o nic nejde
pokud zrovna život nevystřízliví a netváří se duchapřítomně
to pak jen a jen lže
a je pak zas obyčejný člověk i když si spousta lidí myslí že život nemůže být člověk
že je to něco víc
než oni sami
měla bych být dospělá
už pár let
pořád dokola se jenom ptám jak to mám sakra poznat
jak mám vědět kdy jsem dospělá
a kdy je to správné
kdy
stokrát budu sedět na zemi zamotaná do deky a budu přeříkávat cizí slova
slova co mi nepatří
slova co někdo ukradl za mě
já se jimi snažím zaplácat ty nejnápadnější díry někde tam uvnitř
někde uvnitř a zároveň na povrchu
protože někdy se asi může stát že to zevnitř čumí ven
a tváří se dospěle
duchapřítomně
tak znova řeknu těch pár něčích vět a znova budu vědět
že už nemám nic svého
24 názorů
Usmáty_autor
06. 03. 2007Usmáty_autor
03. 03. 2007Usmáty_autor
01. 03. 2007Usmáty_autor
01. 03. 2007Usmáty_autor
01. 03. 2007mořský koník
01. 03. 2007
ja by som teda absolútne súhlasil s Craerassym ;)
a avi prieskumníkom ;)
samantarosi, myslíš, že je možné, aby mě něco/někdo ještě víc zkazil:)? A děkuji!
eulálie, brubarbucha, děkuji i vám.
samantarosi
14. 01. 2007
Díky za kritiku. Pomohla mi. Asi na tom ještě trochu popracuju a uvidím.
pořád se mi zdálo
že o nic nejde ono taky o nic nešlo vždyť nikdy o nic nejde
pokud zrovna život nevystřízliví a netváří se duchapřítomně
to pak jen a jen lže
a je pak zas obyčejný člověk i když si spousta lidí myslí že život nemůže být člověk
že je to něco víc
než oni sami
měla bych být dospělá
už pár let
pořád dokola se jenom ptám jak to mám sakra poznat
jak mám vědět kdy jsem dospělá
a kdy je to správné
kdy
tohle místo...to se mi zdá...ne slabší, ale hrozně rozpitvané...podáváš to tak polopatě, že mi jako čtenáři nedáváš prostor pro fantazii...možná je to jen můj pocit, ale já tam ten prostor potřebuji
naopak....třeba tady:
stokrát budu sedět na zemi zamotaná do deky a budu přeříkávat cizí slova
tady jsem přesně cítila ten pocit bezradnosti, touhy po bezpečí, po tom svém kousíčku něčeho vlastního, co mi nikdo nevezme...něčeho tichého...
není to slabá věc, líbí se mi, jak píšeš...nedáváš do toho ohromující výrazy a novotvary, na které tu někteří autoři rádi sázejí...jsi svá a to je na tom to, co donutí dočíst až do konce a pak posedět, popřemýšlet a přečíst ještě jednou...
na první je dobrá, jen bych ji asi trošku proškrtala...je zbytečně upovídaná a pak zanikají ta silnější místa..