Odlesky světel na rudém rouše...

Ano...napsal jsem to Ne...nevím proč Ano...je mi z toho zle Ne...nehodlám to nechat ležet v zapomnění Příběh o konci jedné dívky...zdá se vám nemožný ? Zkuste se zamyslet...a snad pochopíte.

Dovlekli ji v řetězech do smrduté a slizké kobky.Osvětleny jen mihotavým plamenem loučí, stály tu tiše nástroje násilí, samy však bez viny.Skřipec, železná panna, španělská bota, osel, palečnice.Na dřevěné desce si všimla ležících a pečlivě vyrovnaných kleští, nožů a různých jehel.Otřásla se.Strach.Děs.Bezmoc.Hrůza v ní bublala a vřela.Dva pacholci strhli její, již tak dost potrhané šaty a za okovy ji nahou a bezbranou připoutali ke kruhům zapuštěným ve stěně.Roztřásla se ještě víc.Dnes měla slavit okamžik svého narození.Už po třinácté.Těšila se na ten den, kdy půjdou s maminkou do vesnice a budou tancovat s chlapci.Strašně moc si chtěla zatančit se synem pekaře.Líbil se jí.A ona jemu. Nechali ji dlouho samotnou.Přišlo jí to jako hodiny a hodiny čekání na cosi strašlivého.Nevěděla proč tu je.Čekala... Konečně.Dveře se otevřely a do cely vstoupili tři muži.Dva znala, to oni ji sem přitáhli.Ten třetí vypadal zvláštně.Jeho rudé roucho si pohrávalo s odlesky světel pochodní.V pase je měl převázané zlatou stuhou.Zlatý byl i symbol kříže, vyšitý na prsou, taktéž zlatý kříž, visící mu na řetízku kolem krku, se houpal sem a tam.Tam a sem.Sem a tam.Vábil její oči.Odtrhla od něj zrak a podívala se i mu do tváře.Byl by i hezký.Ale jeho oličej.Bože ! Jeho obličej.Maska krutosti.Škleb s příslibem utrpení. Dívali se na ní.Chlípně.Jednomu z pacholků ukápla z úst slina a s plesknutím přistála na kamené podlaze.Muž v rudém se postavil před ní.Prsty ji uchopil za bradu a zvedl jí hlavu.Měřili se očima.Jedny chladné a bez citu, druhé mokré a vystrašené. " Stačí se přiznat a všechno hned skončí dítě, jen se přiznej," řekl muž v rudém chraplavě. Zírala na něj s nepochopením.Zavzlykala. " K čemu se mám přiznat ? Nic jsem neudělala, prosím pusťte mě, maminka se bude bát, prosím vás." Hromutluk po levici ji zasadil prudkou a tvrdou ránu do žaludku.Prohnula se v pase a dávila.Trochu potřísnila i to krásné rudé roucho. " Tituluj kardinála Vaše eminence, děvko prašivá !" Slzy bolesti stékaly po spanilé tváři blonďaté holčičky.Po chvíli byla schopná promluvit. " Proč...? Proč jsem tu," řekla a vzápětí, když viděla jak se chlápek napřáhl k další ráně, dodala,! Vaše eminence." Pohrdavě a zároveň mile se na ní usmál. " Jsi nařknuta z čarodějnictví.Co můžeš říct na svou obhajobu ?" " Nic jsem neudělala," vykřikla zoufale. " Mluví z tebe ďábel, dítě.Přiznej se a bolest už nepřijde.Přiznej se." " Nemám se k čemu přiznat, prosím, nechte mne, prosím," rozbrečela se. Muž v rudém, kardinál, vzdychl a ustoupil pár kroků.Obrátil se na své pomocníky. " Začněte," prohodil ledabyle. Prostě řečeno, prostě uděláno. Vrhli se na ni.Mlátili jí pěstmi, kopali.Křičela dokud měla sílu, pak jen vzlykala, tiše.Naříkavě.Jeden si spustil kalhoty, levačkou ji sevřel ňadro a surově do ní vstoupil.Bylo to pro ní poprvé.Strašná, trhavá bolest ji vybuchla v podbřišku.Nebránila se.Neměla už sílu.Když první muž skončil, ukojil se na ní i druhý.Pak ji zuřivě bili, hlavně do břicha a hlavy.Omdlela. Když se probrala, kardinál měl svou tvář těsně u její. " Stačilo ti to ? Nebo chceš ještě, dítě ?!" " Ne, prosím, nechte mě...prosím." Karidnál kývl a opět odstoupil.Pacholci vzali do rukou nástroje a začali si hrát.Nemohla křičet. Nezbylo jí na to dost sil.Zlomili jí všechny prsty, vytrhali nehty.Prosila je, ať ji nechají.Nenechali.Popadli rozpálená železa, stahovací nože.Omdlela. Ucítila smrdutý dech.Pokolikáté už ? Nevěděla.Snad tucetkrát ti muži ukonejšili své vzrušení.Visela v okovech.Polomrtvá, zhrzená, zmučená. Přiznala se... K večeru jí upálili.

---