ZLATÁ RYBKA

Rusko je země, které asi rozumím nejméně ze všech. Kdybych měl ale vybrat nejlepší literaturu, vybral bych tu jejich (jak je mám nebo spíš měl jsem rád):

Dostojevský

Pasternak - jen jsem viděl film

Gogol

Nabokov - nejen Lolita

Tolstoj

Gončarov

Čechov

Puškin - toho mám teď nově natrvalo v knihovně, četl jsem to kdysi, asi jen část

Turgeněv

také mám moc rád Tarkovského, Vysockého, Okudžavu

Kdože ti to četl? 

Ano, Rozárka je naše nejstarší vnučka od staršího syna.  Když se narodila, začala jsem psát Střípky. Napadlo mě, že bych tu měla svým vnoučatům něco po sobě nechat. Nevím, jestli to bude zajímat i kluky, ale Verunku určitě, to je velká čtenářka i když teprve začala chodit  do první třídy...no a Rozárka, ta ve dvanácti letech přečetla celou Babičku od B. Němcové. Tak snad něco podědily...

Ještě k Mrazíkovi. Chápu tvé rodiče. I když ...

Taky jsem je nesnášela, přesto třeba takový Evžen Oněgin - Dopis Taťány :-)

Na ruské filmy jsme museli povinně. Dnes na tu dobu vzpomínám s nostalgií.

jiskry, pionýr, SSM... tomu všemu jsem se šikovně vyhnula - nebylo to jednoduché.

Milá Marcelo,

    nechal jsem si od google translator přečíst tvou pohádku o Rozárce. Je pěkná díky. Líbí se mi hlavně to omalovávání světa i dárkyně radosti. 

    Psycholog neměl rád komunisty a tak se ze zásady na nic ruského za komunismu nekoukal. My jsme se na to také nekoukali. Když jsem Mrazíka viděl, podlehl jsem komentářům rodičů, kteří se vysmívali tomu, že to, co Ivan vyhodil do vzduchu, by muselo zůstat na oběžné dráze. 

    Za to jsem měl rád pohádku O putování, která si v brutalitě ničím nezadá s lebkami na plotě, ale je výborná.

    S dětmi čteme Krásu nesmírnou, ale i ukrajinské a běloruské pohádky. Je tam opět velikášský ruský superman, ale na papíře se to lépe snese. I tak se superman chová někdy až moc supermansky, ale dětem to nevadí. Patří to k jeho archetypu. Mimochodem supermanství zajímavě spojuje Američany a Rusy.

    Co se týče archetypů, jsou prý zajímavější ty, které jsou v družině Froda Pytlíka z Pána prstenu. Je prý dobré, že jsou tam i dost slabé postavy, ale jen dohromady uspějí, bez  těch slabých se neobejdou. Dětem ale Pán prstenu přijde moc strašidelný.

    Při četbě pohádky pro Rozárku jsem nabyl dojmu, že ono děvčátko je dcerou Tvého syna. Mám pravdu? Asi to není tak těžké určit. 

No, onoto nebylo o starání se, ale spíš o pomoci ve smutném čase, kdy člověk potřebuje povzbudit...

Máš pravdu, že ty důležité pohádky jsou už napsané a ty moderní mi přijdou kolikrát umělé a praštěné.

Přečetla jsem si ty rozbory na odkazu. Docela výstižné, jen nechápu, že třeba pan psycholog neviděl v dětství Mrazíka :-) I když já zase třeba nikdy neviděla Slunce, seno ...a podobné perly. Ale ruské pohádky jsem v dětsví  milovala. Třeba Krása nesmírnám to bylo něco ;-) Lebky na plotě... 

Moje pohádky jsou určené mým vnučkám, je to taková splácanina z reálných zážitků s nimi doplněné něčím přimyšleným navíc. Aby si jednou vzpomněly.

https://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=380660

Jsi hodná, že jsi se chtěla starat o toho rybáře. 

Také jsem si hrál s pohádkami. Používal jsem ty známé. Tím, že jsem je trochu měnil, se mi otevíraly různé možnosti. Psát novou pohádku je velmi těžké. Myslím si, že všechny důležité pohádky jsou už napsané. Beru pohádky jako kotvu k hluboké minulosti. Je dobré je mít. Nejraději mám Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Popelna, Sněhurka, Zlatá rybka. Kdyby Tě zajímalo: http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/pohadky.htm.

Také mám velmi ráda pohádky. Jsem pohádková babička ;-)

Hlavně pro Verunku...ale to už jsem někde jinde.

Občas jsem zkoušela pohádky psát, ale je to velmi těžké psaní. Navíc moje psaní je předevěím zchytávání mých pocitů. Takže mé pohádky mají svoji hrdinku. Takovou malou okatou holčičku :-)

Tohle byla jiná pohádka.

Rybáři umírala žena, měl doma akvárko a já ... já si myslela, že musím pomoci, že to mám v "popisu práce"... jenže nakonec jsem žádný přání plnit nemusela, zastoupila mě nějaká piraňa, převlečená za závojnatku.  Konec blbej, ale ne pro mě.

Mám velmi rád pohádky, především ty klasické. Potěšilo mě, že se tím třeba Jungiáni hodně zabývají. Toto posílám jen pro orientaci, aby bylo vidět jak moc se to rozebírá. U Zlaté rybky jsem udělal svůj rozbor. Nevím, zda je v pořádku. Asi není úplně dotažený. 

Asi nikoho moc neláká být v kůži Jeníčka a Mařenky nebo rybáře. 

Také mě fascinují lidé, kteří vysedávají v zimě u vody. Vždycky si říkám, že to doma asi nemají moc růžové. 

:-)) tak tady sedím a kroutím hlavou a směju se.

Promiň.

Tvůj Ponor byl samozřejmě hlubší.

Byla doba, kdy jsem psala básničky na námět z fotografie - tohle je jedna z nich. Nic víc v tom nehledej. Jen taková blbinka, třeba i pro pobavení Pána Boha ;-)

Milá Marcelo, Rybář má tak hroznou ženu v láhvi od octa, že vysedává u vody i když mrzne. Je tam tak často, že se s ním skamarádily i ryby, které mu nemá kdo uvařit a které hází zpátky do vody. Skamarádila se s ním i zlatá ryba, která mu chce splnit přání, které zní: Vylifrovat zlou ženu z láhve a instalovat tam akvárium. 

Myslím si, že je v pohádce o zlaté rybce 2x Bůh - Podobně jako jsou v pohádce o perníkové chaloupce 2x rodiče (jednou jako rodiče, podruhé jako ježibaba). Poprvé je Bůh zlatou rybkou, podruhé je Bůh tím, kým chce být rybářova žena. Ve Werichově vyprávění se při každé další cestě za rybkou špiní moře. Výklad pohádky - chceme být jako Bůh, ekologie tím trpí. Rybář ani jeho žena si vůbec neužívají vzrůstající pohodlí, každý z jiného důvodu. 

Perníková chaloupka (Jeroným Klimeš):

Perníková chaloupka Obava z agrese rodičů, z opuštění, z osiření (citová deprivace při výchově), hlad V pohádce se rodiče disociují do dvou postav: a) Hodní, idealizovaní rodiče, kteří děti hledají (nositelé toho dobrého v rodičích) b) Zlá Ježibaba, nositelka toho zlého v rodičích, rodičovské agrese, která dětem ubližuje. Problémy s disociací se projevují tím, že různí vypravěči mají problém vysvětlit: Jak se mohly děti ztratit? (táta pověsil na strom palici, nebo se děti jen tak zapomněly). Jak to, že je rodiče intenzivněji nehledali? To je dáno tím, že to nejsou dva světy - svět rodičů a svět ježibaby, ale dva neslučitelné aspekty jednoho světa - domova. 

:-) jo, přesně. To jen, že člověk někdy píše podobné blbiny.

...někdy je lepší, když se nám ty přání nesplní... :)

.