Pátek devátýho

Stoupal jsem alejí ke kostelu. Těžce se mi dýchalo a byl jsem deprimovanej. Proto jsem taky vypadl z domu. Chtěl jsem si u Franty vypláchnout hlavu. Byl večer a kostel se přede mnou vynořil jak ryba, která najednou vyplave na hladinu. Koukal jsme na tu majestátnost a byl unešenej. Ze stran na kostel valily halogeny, tudíž byly osvětlený všechny sochy a andělé a jiný podrobnosti. Uprostřed toho všeho jsem viděl otevřený dveře. Zadýchaně jsem vstoupil dovnitř. Sedělo tam asi tucet lidí a poslouchali kněze, kterej hovořil do mikrofonu. Prošel jsem kolem kluka, kterej seděl úplně vzadu a posadil se do lavic na opačnou stranu. Sundal jsem si bundu a poslouchal. Kněz vždycky řekl nějakou větu a pak se odmlčel. Asi proto, aby se o tom, co řekl, přemýšlelo. Tak jsem o tom přemýšlel a bylo to docela příjemný. Vykládal, že budou Velikonoce a že se bude křtít a já přemýšlel o tom, jestli se někdy nechám pokřtít. Pomyslel jsem si, že nejspíš ne. Pak vyprávěl o tom, jak vstal Ježíš z mrtvých a mně to přišlo strašně senzační. Jako to, že fakt vstal. A pořád jsem si představoval Marii, jak se asi tvářila, když přišla se všema těma vonejma mastma k Ježíšovu hrobu a zjistila, že je prázdnej. Napravo seděly dvě mladý holky a modlily se ostošest. Před nima seděla stará paní s pánem a zbytek lidí seděl naproti oltáři. Kněz zvedl ruce a všichni povstali. Vstal jsem taky. Pak si zase sedli a modlilo se. Nevěděl jsem, jak se modlí, ale s každým amen jsem zašeptal amen. Nakonec vzal ten kněz do ruky kropenku a pokropil ty, co seděli kousek od něho. Byl jsem překvapenej, kolik vody na ně vylítlo. Pak pokropil ty dva starý, ty dvě holky a blížil se ke mně. Došlo mi, že mě pokropí a byl jsem z toho strašně nervózní. Protože mi ty jeho řeči přišly sympatický, díval jsem se upřeně před sebe k oltáři a nechal ho, ať mě pokropí. Udělal to pořádně a já, ač jsem nechtěl, jsem přidušeně vyjekl. A hned mi to bylo líto a přál jsem si, aby to neslyšel. Když pokropil i toho kluka, co seděl úplně vzadu, vrátil se a zmizel ve dveřích za oltářem. Vpředu se objevil muž v bílém hábitu a začal hrát na kytaru a zpívat. Nejdřív mi to přišlo trošku uhozený, ale čím déle hrál, tím víc se mi to líbilo. Nejlepší bylo, když u refrénu hrábl do basových strun. Když dohrál, poklekl před oltářem a s jedním klukem, kterej chodil na základku s mým bráchou a kterýmu umřel otec, složili látku, která ležela na stole před oltářem a odnesli rekvizity. Na to se z jejich skupinky odpojily čtyři holky a jedna z nich obešla kostel a sesbírala od lidí papíry a knížky, z kterých u mše předčítali. Chtěl jsem v kostele ještě posedět. Koukal jsem na ty dva starý, jak odchází, pak taky na ty dvě holky, který se tolik modlily. Pořád tam ještě seděly a něčemu se chichotaly. Pak se objevil mladej kluk s brýlema, v ruce držel obrovský klíče a kráčel ke mně. „Budeme zavírat,“ zašeptal, když byl u mě. Vstal jsem a řekl, že jdu. Zeptal se, jestli s nima nechcu jít na křížovou cestu. Byl milej a ty holky, co stály za ním, vypadaly taky mile, ale mně se nechtělo. Nevěděl jsem, co si pod tím představit a měl jsem chuť na to pivo. Poděkoval jsem a vyrazil k Frantovi.

---