A co láska?

Dopis hodně vysoko ...

Nevím, jestli byla někdy doopravdy zamilovaná. Když už o něčem podobném pár slov prohodila, bylo to spíše o mužích, kterým se kdy jak moc líbila. Není divu, byla to vskutku krásná žena. Nejkrásnější ze čtyř žijících dcer svých rodičů, mezi nimiž se lásce dařilo snad jen v maminčině marném očekávání a otcově, dnes už jen sám Bůh ví jak moc, naplněné fantazii. Dá se říct, že ji spíše provdali. Ne snad proti vůli, souhlasila, když si ji takřka neznámý muž vybral pro svého syna. Ne, že by se jí snad přímo nebyl líbil, ale láska? O panenství přišla v bezvědomí po jednom z prvních vášnivých polibků. Byla svatba – beztak plánovaná – a po pár měsících se narodila dcera. Holčička malá, něžná, bezbranná. Myslím, že tehdy poprvé skutečně milovala. Jak se v takovém případě smířit se smrtí třítýdenního dítěte, nevím. Zakrátko ji nebe obdařilo znovu. Žárlivý manžel tropil po celou dobu soužití nepřístojné scény, kdykoliv se její pohled střetl s pohledem jiného muže. Tři měsíce byly dítěti v bříšku, když si teatrálně podřezal žíly. Pomohla porodní bába. Měl to být chlapeček. Utekla domů. Jak se v takovém případě smířit s ranami osudu, nevím. Za mého otce se provdala pro výdrž v naléhání, ale láska? Když jsem se narodila, nepochybuji, že byla šťastná. A pyšná byla nesmírně. V porodnici chodil nahlížet personál do postýlky na to krásné zdravé dítě. Když se pak do dvou let narodil chlapec, s podváhou, zmačkaný a fialový, jsem si jistá, že strach o jeho život jitřil staré bolesti, až nezbyl prostor pro jiné. Zůstala jsem sama. Ve vlastním světě pohádek a snů, kde je místo jen a jen pro lásku. Neláska zatím útočila zvenčí čím dál tím víc. To je Zákon. Líbili se mi kluci a já jim. Vzal si mě můj první, svoji první. Snad že se to po bezmála čtyřech letech hodilo. Ale láska? Dnes už nevychováme vnoučata spolu, budou-li jaká. O dvacet let později jsem si vzala nevímkolikátého. Pro potřebu kompletní rodiny. Bylo mu dobře se mnou i s mými dvěma syny. Dal mi třetího, ale láska? Ne že není. Je v mých, tvých dětech, mami. Jediné opravdové pouto, co znám. Silné a oboustranné, jakkoli je občas vnější zdání klamné – takový už zkrátka je plný a bohatý život. Matka – ty i já. Obě bezvýhradně milující svoje děti. Ale to nestačí. Jsme přece také milenky a ženy. Klepej a bude otevřeno, pros a bude vyslyšeno, dej a bude dáno. Jak se to v takovém případě dělá, nevím. Přesto: Buď tam nahoře klidná. Já ji, věř mi, vymodlím. Pro tebe, pro sebe, i pro jediného muže, kterého teprve potkám. Vrátím ji tam, kde dosud chyběla, předám ji příštím. Bez ní se žít nedá, bez lásky. Věřím, že stále ještě zbývá dost času.

---